Konflikt jako přirozenost, nutnost a dobro
V upadajících liberálních demokraciích se stále silněji prosazuje představa, že ideálním stavem společnosti je harmonie, konsenzus a „dobrá nálada“ veřejného prostoru. Diskurzivní střety, nesouhlas či dokonce radikální protest jsou mnohdy interpretovány jako symptom narušení společenské koheze či jako důkaz selhání demokratické kultury. Tato esej oponuje této představě a staví proti ní tezi, že konflikt není pouze nevyhnutelnou součástí lidského soužití, ale že představuje antropologickou přirozenost, politickou nutnost a kulturní dobro. Nechceme-li upadnout do apolitického technokratismu, který systematicky eroduje veřejnou sféru, je nezbytné naučit se konflikt nejen tolerovat, nýbrž ho i pěstovat jako integrální součást demokratického života. Jen tak lze zabránit nebezpečnému skluzu k autoritářské syntéze, která se staví nad pluralitu a legitimizuje sama sebe jako záruku pořádku.
