Kultura

100. výročí narození sochaře Oldřicha Peče

12.září si připomínáme 100. výročí narození akademického sochaře Oldřicha Peče (1922-1965). Oldřich Peč patřil k významným osobnostem olomoucké výtvarné kultury poválečného období a byl jedním z důležitých protagonistů modernistických tendencí v sochařské tvorbě regionu konce 50. a 60. let 20. století.

Oldřich Peč se narodil v herecké rodině. Sám zpočátku hrál, ale poté se rozhodl nastoupit na dráhu výtvarného umělce. Po totálním nasazení za 2. světové války se vrací do Olomouce, kde je ve styku se zdejší uměleckou scénou (Hořínek, Doležal, Lenhart) a začíná se věnovat sochařství (velmi kvalitní autoportrét z roku 1942 v majetku Muzea moderního umění v Olomouci). Po úspěšně složených přijimacích zkouškách nastupuje v roce 1945 na AVU v Praze k prof. Otakaru Španielovi, světoznámému tvůrci našich mincí a medailí. Po konci studia, kde měl tu možnost být s umělecky velmi silnou poválečnou generací (Kulich, Snopek, Prachatická a další) a kde prokázal svůj talent (obdržel 1. cenu Akademie), se vrací na Moravu – ateliér si pořizuje v Olomouci a od roku 1950 až do své smrti žije v Prostějově. Peč se zpočátku projevuje jako velmi kvalitní portrétista (oduševnělé hlavy otce, tchána, syna Martina a švagrové J.Petschové), medailér (J.A.Komenský), dovede zvládat i monumentální úkoly(pomníky v Konici a Zábřehu) , problém mu nedělá ani tvorba soch s pracovní tematikou – i zde se dobral skutečných výsledků (bez dobových schémat velmi živě pojatý Horník). Velmi rád se též věnuje plastice s dětskými náměty či s motivy zvířat. Od roku 1950 začíná spolupracovat s mladými olomouckými architekty (Z.Hynek, Z. Coufal, Bl. Adamík, D. Kolář) a z této spolupráce vychází nejen řada soutěží (na hrob P. Bezruče, pomník J. E. Purkyně, J. Wolkera či na památník na Playa Giron na Kubě), ale i konkrétní realizace (dnes zničená kašna s motivem koní v Olomouci, pomník osvobození v Konici, reliéf na atice domu v Lutíně, reliéf na pomníku v Tovačově, vstup do kolejí 17. listopadu v Olomouci, zničený reliéf v kině Oko v Prostějově, dnes ztracené keramické výzdoby porodnic v Prostějově a Šumperku a další). Přelom 50. a 60. let znamená v sochařově tvorbě orientaci k co nejúspornějšímu formálnímu vyjádření , snahu o užití výtvarné zkratky. A to jak v dílech v sádře či betonu (Pták v nemocnici v Zábřehu), tak v materiálu, který se pro Peče stane charakteristický – ve svařované oceli (Ryby na bazénu v Olomouci, znak ČSD v Přerově a komorní plastika). Právě zde rozšířil Oldřich Peč výrazové možnosti tohoto tehdy pro umění nově objevovaného materiálu. Velké množství plánů do budoucna však zhatila předčasná smrt po těžké nemoci v roce 1965. Oldřich Peč odpočívá na prostějovském hřbitově.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXIII.

Mirko Novák, estetik, filosof, teoretik hudby./1901-1980 /, studoval estetiku, muzikologii na FF UK , kde na něj měl silný vliv Otakar Hostinský a Zdeněk Nejedlý. Pokračoval v Paříži, Bordeaux a ve Vídni. V letech 1932-39 přednášel na FF KU v Bratislavě. V letech 1953 -1970 vedl katedru estetiky v Praze. Publikoval již od 20. let. Jeho úvahy směřovaly k problematice obecné uměnovědy. Je autorem významné publikace Česká estetika, která mapuje osobnosti a základní problémy estetiky, až do současnosti, tedy roku 1941. Zabýval se také problematikou posunu hodnot v toku času, Hodnoty a dějiny z roku 1947. Knížka řeší například takovou problematiku, jako je Vztah poznání a hodnocení, Skutečnosti a dějin, také Krize národa jako duchovní hodnoty. Zajímavý je taky jeho postoj k problému Pekař a Palacký? „_ Pekař kráčel k nejvyšším cílům historiografie, tam, kde bez filosofické erudice již musel tápati, a také velmi a povážlivě tápal. Nic zde nepomohla pronikavá historická kritika a schopnost konkrétního zření dějů minulých". _Palacký je pak, „…_od začátku prost všech sentimentů regionálních a maloměšťanských, a tím i jakéhokoliv pocitu méněcennosti národní a sociální". Pekař byl"…příliš sevřen prostředím pražského měšťanstva i maloměšťáctví, v atmosféře dusné a politicky přesrážděné bezvýchodnosti. Odtud Pekařova trpkost" „Odtud jeho zamítavý postoj k Palackého a k Masarykovu smyslu českých dějin, odtud chlad k československé revoluci a odtud konečně i jeho bezradné svádění všeho zla domácího i světového na bolševictví, svobodné zednářství a židovství", _Mirko Novák tak nebyl ani první ani poslední, kterého tento problém české historiografie zajímal a který je svým způsobem aktuální dodnes. Z 60. let je významný text zabývající se Vztahem obecné estetiky a životních funkcí, uveřejněný v Actech Universitatis Carolinae:

Pokračovat ve čtení

Odešel sochař Stanislav Hanzík

V požehnaném věku 90 let letos nečekaně opustil naši výtvarnou scénu profesor Stanislav Hanzík (1931 – 2021), žák profesorů Jana Laudy a Vincence Makovského.

Důraz na zvládnutí základních sochařských disciplín, realistické výtvarné přetlumočení skutečnosti ve škole Jana Laudy a následné poučení při spolupráci s filozoficky zaměřeným Vincencem Makovským i zkušenost z pařížského studijního pobytu v ateliéru Osipa Zadkina poskytla spolu s Hanzíkovým nesporným talentem základnu pro budoucí řadu bravurních portrétů i řady pomníkových realizací a soch v architektuře, která se díky svým nesporným kvalitám nastálo zapsala mezi hodnoty evropského sochařství 20. století.

Pokračovat ve čtení

95 od narození sochaře Ladislava Martínka

Letos si 95 let od narození brněnského sochaře a dlouholetého profesora Školy uměleckých řemesel Ladislava Martínka (1926-1987).

Ladislav Martínek se narodil v Bratislavě českým rodičům, v letech 1945-47 studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně a následně pokračoval ve studiu výtvarného umění na pražské AVU v sochařském ateliéru profesora Jana Laudy, tvůrce vynikajících portrétů, nezaměnitelné animální plastiky a řady dekorativních děl pro dobovou architekturu. Martínkovu ranou tvorbu ovlivnila osobnost Jana Laudy (mužský portrét z doby studia na AVU), který mu poskytl vynikající realistické školení, uplatnitelné při dobových zakázkách pro výzdobu interiérů a exteriérů tehdejší výstavby či pro expozice současného tematického umění (viz ročníková socha Ženisty), mladého sochaře však inspirovala především osobnost Laudova učitele Štursy, což se následně, v době kdy natrvalo po vojenské prezenční službě přesídlil do Brna, projevilo v řadě malých skic ženských aktů i v definitivní životní postavě smyslné schoulené Evy, která nese podobu sochařovy manželky Alexandry.

Pokračovat ve čtení

Sochař Karel Lidický – K výstavě v Československém spisovateli

45.výročí úmrtí národního umělce profesora Karla Lidického (1900-1976) bych rád připomenul i tímto textem, který vychází z poznání cenné archiválie – katalogu sochařovy expozice ve výstavní síni Československého spisovatele z roku 1953. Oproti předchozímu katalogu z výstavy v roce 1947 dává tento text již plně najevo Lidického stabilní pozici na špici reprezentace našeho realistického sochařství poloviny 20. století. Text Miroslava Míčka zachycuje všechny podstatné rysy Lidického tvorby a nepříliš velká fotografická příloha v několika málo reprodukcích ukazuje, že i v nejtužších letech schematického pohledu na smysl uměleckého díla a především na jeho formu, dává Lidický jasný příklad neotřesitelnosti základních výtvarných hodnot a jejich rozvíjení vzhledem k naturelu umělce i současné tematice.

Pokračovat ve čtení

Sochař Vincenc Makovský – katalog zlínské výstavy s Vladimírem Hrochem

55.výročí úmrtí národního umělce Vincence Makovského (1900-1966) , profesora pražské AVU, brněnského VUT a zlínské Školy umění, význačného tvůrce avantgardní plastiky i pozdějších realizací v duchu monumentálního klasicizujícího realismu, bych rád připomenul i vhledem do dnes už pozapomenutého katalogu Makovského společné výstavy s malířem Vladimírem Hrochem ve zlínském, tehdy gottwaldovském Domě umění, které se konala v květnu a červnu 1960 k 15. výročí osvobození ČSR, ale také k Makovského šedesátinám.

Pokračovat ve čtení

95 let od narození sochaře Vladimíra Koštovala

Letos by se 95 let dožil sochař Vladimír Koštoval (1926-1985), který většinu svého tvůrčího života prožil v Praze, přesto je jeho dílo významnou částí spjato jak realizacemi (Pomník dělnického hnutí v Hodoníně, pomník spisovatele Jiřího Mahena v Brně), tak řadou motivů spjato s rodnou jižní Moravou.

Vladimír Koštoval se narodil 16. září 1926 v Dubňanech u Hodonína. Mezi lety 1946 – 1950 studoval u profesora Jana Kavana na zlínské Škole umění, v uměleckém vzdělávání pokračoval u profesorů Laudy a Makovského na pražské Akademii výtvarného umění, kde v letech 1962 – 65 působil jako asistent Vincence Makovského.

Pokračovat ve čtení

Sochař Karel Hladík a neorealismus

Blížící se konec 50. let 20. století znamenal u některých informovaných sochařů – figuralistů střední a mladší generace příklon k impulsům, které poskytlo objevování děl italských neorealistů z posledních 20 let. Nejvýrazněji a kvalitativně nejvýše se toto ovlivnění podepsalo na tvorbě sochaře Karla Hladíka, toho času asistenta a budoucího profesora na pražské AVU. V příštím roce si připomeneme 110. výročí narození tohoto významného tvůrce a 55. výročí jeho tragické smrti, která československou výtvarnou scénu připravila o výraznou osobnost. Tento text bych rád věnoval právě vlivům neorealismu na Hladíkovo dílo, které se ve své době řadilo mezi progresivnější a i dnes má svou hodnotou citlivému diváku co říct.

Pokračovat ve čtení

K portrétům Jana Hendrycha

85.narozeniny sochaře Jana Hendrycha, profesora pražské AVU, nás nutí zamyslet se nad umělcovou tvorbou, nad jejími nuancemi v jednotlivých odvětvích sochařovy výtvarné aktivity.

Za důležitou oblast Hendrychova přínosu považuji dnes obecně opomíjenou oblast sochařského portrétu.

Je pozoruhodné, s jakou vnitřní jistotou v sochařské transformaci modelu vznikají už Hendrychovy školní práce. V Podobizně chlapce z roku 1954 je prokazatelně vidět zvládnutí těžkostí základů portrétního sochařství v poměrně suverénním pojetí. Dokládat na tomto realistickém díle vliv dětských portrétů manželky Hendrychova profesora, sochařky Marie Kulhánkové – Wagnerové, je poněkud přehnané. Během svých studií Hendrych nejen plní úkoly mající za cíl zvládnutí realistické formy, ale dotýkají se jej nemalou měrou vztahy k moderní české plastice (jmenovitě k osobnostem Otto Gutfreunda a Bedřicha Stefana) i aktuální tendence, především v oblasti italského neorealismu v portrétu a informelu v reliéfu a volné soše.

Pokračovat ve čtení

Zapomenuté výročí

Minulý rok bylo opomenuto výročí spjaté především s ostravskou výtvarnou scénou. Totiž, že se před 120 narodil a před 20 lety zemřel sochař Antonín Ivanský (1910-2000), jehož život i dílo jsou pevně spjaty s Ostravou a s Moravskoslezským krajem.

Ivanský se narodil v Přívoze v rodině železničního zřízence z Haliče. Studoval řezbářství na Státní odborné škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, poté se stal žákem slavného sochaře Josefa Mařatky na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Po ukončení studií se vrací do Moravské Ostravy, kde zahajuje svou samostatnou tvorbu v podobě cyklu soch s hornickými motivy, s postavami dělníků a koksařů. V roce 1937 vytváří nadživotní sochu horníka před budovu ředitelství OKD. Neefektní dílo ,nepoznačené pozdějšími kánony a manýrami socialistického realismu, se zřejmě inspirovalo hornickou figurou svého učitele Mařatky pro budovu tehdejší Dělnické úrazové pojišťovny, dnes Úřadu městské části Praha 7. Touto významnou ranou realizací Ivanský potvrdil zájem o motivy, které jej obklopovaly a stejně jako Jindřich Wielgus (byť Ivanský v realistické podobě) bere za své zpodobnění horníka, oproti konvenčnímu odtržení od reality kraje zosobněnému produkcí tehdejšího komerčně úspěšného salónního umění.

Pokračovat ve čtení