Kultura

Jan Hendrych a tematická tvorba

V předválečném období, v době nacistické okupace i v prvních letech po porážce fašismu přirozená otázka moderního umění v podobě tzv. umění bojujícího, jak jej u nás prezentovala díla Filly, Makovského nebo Sychry a v zahraničí práce Picassa, španělských emigrantů či Renata Guttusa, dospěla od 70. let v našem umění spíše k jakémusi unavenému plnění výročních úkolů, z jehož výsledků se vytrácela upřímnost a bezprostřednost tvůrce i novátorství formy.

S odstupem času je zcela zřejmé, že přes rozsáhlou produkci odolají času jen některé realizace, jen některá díla. O to větší lítost můžeme cítit, když postupně nacházíme náznaky kvality tam, kde podobně tematická socha nebyla prioritou autorovy tvorby, nicméně se i námětů vážících se k historii a válečným letům umělec dotkl. Z těchto prací i pozdějších realizací na odlišná témata pak docházíme k lítosti nevyužitých vloh, které nepadly ani tak jako oběť proklamovanému ideologickému tlaku, ale spíše osobnímu komerčnímu zájmu a konkurenčnímu boji, který měl jisté mocenské krytí.

Pokračovat ve čtení

Raná tvorba Václava Frydeckého

Je tomu právě deset let, kdy českou sochařskou scénu opustil sochař Václav Frydecký, olomoucký rodák, který od doby svých vysokoškolských studií žil a tvořil v Praze. A právě v době tohoto výročí jsem se dostal ke katalogu rané sochařovy tvorby, který i přes nepříliš objemný formát (ale i díky velmi kvalitním fotografiím děl a neméně dobrému tisku) doslova uhranul.

Frydecký patřil ke generaci, která na výtvarnou scénu nastoupila po druhé světové válce, konkrétně v průběhu 50. let 20. století. Prvním Frydeckého učitelem byl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové profesor Bedřich Stefan. Po tomto krátkém období na VŠUP přechází Frydecký na Akademii výtvarných umění, kde jej vede profesor Jan Lauda, jemuž později jeho žák Václav Frydecký vytvoří hodnotnou pamětní desku na Hradčanském náměstí, které předcházela neméně kvalitní portrétní a figurální studie. Ačkoli je doba školení u Bedřicha Stefana příliš krátká, přesto jeho vliv zahlédneme v pozdějším sousoší žen po koupání ve Františkových Lázních (všimněme si ozvuků stylizace Stefanových ženských figur reliéfního vlysu na budově Českých drah na Ulrichově náměstí v Hradci Králové), shodný námět spolu s prvním učitelem řeší v tematice medvědů, kde dospívají k obdobným výsledkům.

Pokračovat ve čtení

Sochař Václav Frydecký v Nové síni

Ke kulatým výročím narození a úmrtí významného a neprávem opomínaného sochaře Václava Frydeckého (1931-2011) přikládám i tento svůj text, který je inspirován katalogem vydaným k souborné výstavě sochařova díla v pražské Nové síni na počátku 90. let.

Kromě úvodního textu od Dr. Františka Dvořáka se především poprvé setkáváme s celou řadou fotografií předtím kuse zmiňovaného Frydeckého díla, jejichž objem předčila až krátce před umělcovou smrtí vydaná Dvořákova monografie (2009).

Zrak diváka jako první upoutají Frydeckého portréty, prosté jakékoli konvenčnosti či dobové manýry, spoléhající na svůj výtvarný cit a zkušenost sochaře. Jakoby snadno vyhmátnutý výraz, model hlavy s dotyky sochařových prstů, plochy, ze kterých cítíme pohyb mistrovy dlaně a zářez ostré špachtle, která tváři v podtržení rysů dodá na expresivitě. Takové jsou Frydeckého hlavy herce Jaroslava Marvana (studie pro pražské Národní divadlo), architekta Ribery, rektora Karlovy univerzity doktora Oldřicha Starého. Tato řada vrcholí robustním portrétem sochařova staršího přítele, malíře Jana Baucha, jehož bronzová hlava patří dozajista k tomu nejlepšímu v portrétní galerii našeho sochařství. Neméně kvalitní je u hlava herečky Dany Medřické, která je v bronzovém odlitku umístěna ve foyer Národního divadla.

Pokračovat ve čtení

Výročí sochaře Fraňa Gibaly

Příští rok si připomínáme 110 let od narození slovenského sochaře Fraňa Gibaly, významného umělce generace nastupující během 30. let 20. století, autora spjatého především s východním Slovenskem a Prešovským krajem.

Fraňo Gibala se narodil 5. dubna 1912 v Krásné Poľaně. V prvním roce studoval na kamenosochařské škole v českých Hořicích a studium dovršil coby žák profesora Bohumila Kafky na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1937. Právě v období školení u tohoto vynikajícího představitele impresionistické plastiky a monumentálního sochařství vznikají první výrazná Gibalova díla, jako krajně expresivní Tragédie na Dyji, upomínající na utopené žáky v Rakvicích, a poněkud morbidní Sebevražda na kolejích. Gibala se věnuje rovněž pracovnímu námětu elektromontérů, které Gibala pojal značně netradičně, nezatížen civilistickou zkušeností předchozí generace. Za povšimnutí stojí expresivně modelovaná skupina Dojení ovce, Pastýři i Židé. Kritická sociální nota zazní v plastice Stávka v Karpatech. Gibalovo umění té doby je reprezentováno exotickou hlavou černošské tanečnice. Rok po absolvování akademie odjíždí sochař na studijní cesto do Paříže, následně se usazuje na Slovensku, žije a tvoří střídavě v Bratislavě a v Prešově. V roce 1940 se sochař stěhuje natrvalo do Bratislavy.

Pokračovat ve čtení

115 let od narození sochaře a medailéra Rudolfa Doležala

Před 115 lety se v Horce na Moravě narodil sochař Rudolf Doležal, autor monumentálních realizací, portrétista a medailér. Uměleckého školení se Doležalovi dostává zprvu ve štukatérské dílně otce, posléze v ateliéru autora významných dekorativních soch a sochařských detailů Karla Štipla na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde se mimo jiné setkává i s vrstevníky a budoucími vedoucími osobnostmi generace Aloisem Soprem, Josefem Malejovským a Janem Simotou. V čase pražských studií nasává mladý adept sochařství atraktivní kulturní nabídku metropole, mimo jiné se stává návštěvníkem Osvobozeného divadla a dostává svou první zakázku na sochy – rekvizity pro film Otakara Vávry Filozofská historie. Studium Doležal absolvuje životní sochou ženy s řasnatých šatech a vrací se do Olomouce, kde se věnuje po boku otce i staršího druha Vojtěcha Hořínka restaurování řady barokních soch (od soch kostela sv. Mořice po řadu olomouckých kašen). Zároveň vznikají první žánrové motivy (Slepec, Tajemství, Milenci) a portréty (podobizna umělcovy choti a hlava syna prokurátora Turka). Ojediněle vzniká coby komerční zakázka i sakrální plastika.

Pokračovat ve čtení

K dílu sochaře Aloise Sopra

Tento rok uplynulo 28 let od úmrtí sochaře Aloise Sopra (1913-1993) a 45 let od počátku jeho působení na Plzeňsku. Za skoro tři desetiletí od konce tvořivého života tohoto umělce vymizelo Soprovo dílo z kulturní paměti, ačkoli se sochař v době svého působení řadil mezi nejzajímavější z nastupujících umělců mladé generace v období nacistické okupace, mezi talentované autory problematických i problematizovaných 50. let a posléze se stal jakousi dominantní figurou západočeské výtvarné scény. Pro Sopra byla připadná oscilace mezi oficiální výtvarnou scénou a vlastními mnohdy velmi odvážnými výtvarnými experimenty, které jej spolu s jadrnou povahou vydělovaly od vyumělkovanosti (někdy i postupné vyprázdněnosti) oficiálních kánonů posledních dvou desetiletí socialistické éry.

Pokračovat ve čtení

125. výročí narození Josefa Wagnera

Letos si připomínáme 125. výročí narození sochaře Josefa Wagnera (1901-1957), žáka Jana Štursy a Otakara Španiela, profesora pražské VŠUP, sochaře avantgardních děl i pokračovatele barokní tradice.

Josef Wagner se narodil v rodině kamenosochaře v Jaroměři, ve městě, které dalo světu výtvarného umění dva další významné rodáky: sochaře a medailéra Otakara Španiela a malíře Josefa Šímu. Otec Wagnerovi brzy umřel na silikózu - nemoc kameníků, otčímem se mu stal kamenosochař Bárta. Wagner byl prostředím kamenické dílny zaujat již od svého dětství, přirozeně se tak šel školit do hořického kamenosochařského učiliště a následně pokrařoval ve svém vzdělávání na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Štursy. Lyricky a smyslově laděná tvorba učitele na něj výrazně zapůsobila, i když absorboval i řadu dalších podnětů z místní i světové výtvarné scény (Gutfreundův civilismus, formální konstruktivistické experimenty Jiřího Krohy či dílo Alexandra Archipenka). Štursa rozpoznal v začínajícím sochaři skrytý lyrický talent, o čemž se svěřil staršímu studentu a spolupracovníkovi Janu Laudovi. Wagner se ve Štursově škole setkává s generačními souputníky a púřáteli Vincencem Makovským, Hanou Wichterlovou a starším Bedřichem Stefanem. A na akademii poznává mladou talentovanou sochařku z Hořic Marii Kulhánkovou, která se později stane jeho manželkou a spolupracovnicí.

Pokračovat ve čtení

110 let od narození sochaře Járy Šolce

Letos je tomu 110 let, kdy se v Olomouci narodil sochař Jaromír (Jára) Šolc, žák profesora Karla Dvořáka na pražské Uměleckoprůmyslové škole, nositel modernistických tendencí v před a poválečné Olomouci.

Jaromír Šolc započal své studia na reálce, po jejím absolvováním následuje školení na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Dvořáka, významného tvůrce gutfreundovského sociálního civilismu, skvělého portrétisty a obdivovatele kulturního dědictví rané renesance a baroka.

Studijní pobyt v Paříži koncem 30. let 20. století a možnost být žákem takového giganta moderního sochařství jako byl Osip Zadkine, stejně tak jako příležitost sledovat aktuální avantgardní proudy výtvarné scény francouzské metropole (včetně těch, které módně přebíraly modernistický formální aparát), poskytl Šolcovi nepřebernou řadu podnětů, ze kterých sochař vycházel a do konce svého života. Kromě až fillovsky laděného reliéfu Sedící ženy se s dobovými vlivy setkáváme především v ceněných Šolcových kresbách a v návrzích na scénografii.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXII.

V 60 letech mezi mladé nadějné literární teoretiky a historiky patřil Milan Blahynka, narodil se v roce 1933. Studoval na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci češtinu a estetiku, ukončil v roce 1956 diplomovou prací o Vítězslavu Nezvalovi. Působil jako pracovník knihovny, středoškolský pedagog, v letech 1963-1989 v Ústavu české literatury Československé akademie věd, vysokoškolský pedagog. Do konce 60. let publikoval řadu textů, jako například: Marie Pujmanová (1961), Jak rozumět próze (1968), Nezval dramatik (1972), Rukověť dějin literatury pro 4. ročník středních škol (1972) - se Š. Vlašínem a H. Hrzalovou, Velmi aktivně publikoval v periodikách, kde soustavně sledoval současnou především literární produkci. Jako například v Kulturní tvorbě analyzoval jedinečnou poetiku Semaforu, také publikoval v České literatuře 13/1965, Nezvalovou dramatickou tvorbu.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXI.

Šedesátá léta se programově, ale také i spontánně, vrací k myšlenkovému dědictví předcházejících desetiletí. Tak se to také týká našeho uměnovědného - estetického myšlení. V podstatě se jednalo o otázky chápání umění ve společenském kontextu. Jedním z konceptů, který se zdál zvlášť přitažlivý a který měl své hluboké zázemí v domácím i zahraničním prostředí byl strukturalismus. Byla to především osobnost Jana Mukařovského /1891 – 1975/. Strukturalismus, měl sice na první pohled akademickou podobu, rozvíjející se především v prostředí vysokých škol, avšak, když se domyslela jeho základní východiska, svým způsobem se týkal, či spíše se mohla týkat, konkrétní kulturně společenské, až politické praxe. 60. léta která hledala pevné základy pro odpovědi na stěžejní kulturně-estetické otázky dával strukturalismus, v rámci konceptu Jana Mukařovského, své odpovědi. To hledání, inspirace Mukařovského strukturalismem, můžeme také mimo 60. léta najít i v letech 90. kdy se vzpomínalo sto let od Mukařovského narození. Nešlo tedy jen o rozpitvávání jeho myšlenek, ale hledání poučení, inspirace. Jan Mukařovský se celoživotně pohyboval v akademické sféře, přednášel na Komenského universitě v Bratislavě a v poválečném období na Universitě Karlově. Patří k nemnohým československým estetikům, jejichž význam překročil prostor svého původního působení. Jeho pojetí strukturalismu je stále živé a inspirativní, možná také proto, že v něm ještě mnoho nebylo dořečeno, a tak dává dalším generacím badatelů možnost vlastního vyjádření, možnosti domyslet, dotvořit.

Pokračovat ve čtení