Kultura

Vincenc Kramář: Picassův boj za mír

Tvůrce mírové holubice Pablo Picasso připojil v r. 1952 k svým dosavadním politickým dílům, bojujícím proti reakci a za lepší společenský řád, rozsáhlé obrazy Války a Míru, které umístil ve staré gotické kapli u Vallauris na francouzské riviéře, a tím proměnil křesťanskou svatyni ve chrám Míru.

Idyla Míru, obecně symbolizující šťastný život a práci svobodného člověka, je jistě útěšná a povzbudivá, ale účinnější a vůbec významnější je Válka, vytěžená z třídních protikladů naší doby a z bojovného postoje pokrokového umělce. Spočívá na myšlence: je-li každá dobyvačná válka, zaměřená na olupování a zotročování národů, ničemnost, byla by útočná válka světových rozměrů, tedy nová světová válka, vedená atomovými a jinými zbraněmi hromadného zabíjení a ničení, kterou vyhrožují nenasytné monopoly, nezměřitelným zločinem proti lidstvu a zároveň něčím nesmyslným, ba hloupým, neboť atomová válka způsobila by při své dvojsečnosti nezměrné útrapy a ztráty na životech a statcích jak napadenému táboru míru, tak i útočníku.

Pokračovat ve čtení

Rozhovor s Giacomettim

Vracíme se ještě k úmrtí Alberta Giacomettiho a otiskujeme jeden z jeho posledních rozhovorů, zaznamenaný a publikovaný v knize „Mluví k vám tito malíři". red.

Giacometti obchází kolem své sochy. V ateliéru je málo místa, je plný tenkých, křehkých plastik ze sádry, pod kterou lze tušit železnou armaturu. Kousek sádry Giacomettimu zalepil víčko. Modeluje však s vervou dál bustu, která už začíná mít protáhlý tvar.

Každou chvilku musíme uhnout, aby se mohl volně pohybovat. Najednou začíná být netrpělivý: „počkejte na mne v kavárně na rohu," žádá, „mám zrovna chuť si zajít na skleničku… za půl hodiny."

Pokračovat ve čtení

Robert Desnos: Pablo Picasso

Jako všichni surrealističtí básníci první vlny byl i Robert Desnos spjat se svými výtvarnými druhy. Přivedl do skupiny Yvése Tanguyho, malíře autenticky surrealistické obraznosti, Masson, Labisse, Malkine, Picasso vyzdobili jeho sbírky a portrétovali ho, s Bretonem napsal text pro katalog kolektivní surrealistické výstavy v roce 1925, na níž se podíleli Arp, Chirico, Ernst, Klee, Masson, Miró, picasso, Man ray, Roy, a v katalogu výstavy Maxe Ernsta rok nato byla jeho báseň vedle Eluardovy a Péretovy. Když Robert Desnos u nás před dvaceti lety umíral, vzpomínal v posledních rozhovorech s medikem Josefem Stunou svých přátel Eluarda, Bretona, Picassa. Necelé dva roky předtím vyšla mapa šestnácti reprodukcí Picassových obrazů z let 1939 – 1943. Uváděl ji text, který následuje. ak

Pokračovat ve čtení

Poesie a tendence

V mnohých výrocích, které jsem četl nebo slyšel v naší diskuzi o realismu, jeví se sklon zaměňovat realismus s dobrou malbou. Myslím, že to je ideologický omyl. Bez dobré malby nejenže není realismu, ale ani malby – postačí dorozumět se o tom, co je to dobrá malba a neupadnout při tom v omyly Théophila Gautiera, podle kterého Courbet neuměl kreslit a měl sádrovou hlavu; nebo barona Grose, kterému Delacroixův Masakr na Chiu byl masakrem malířství; nebo pana Mauclaira, kterému jméno Cézannovo označovalo největší podvod století.

Pokračovat ve čtení

Paul Eluard o umění

Před pěti lety, 18. listopadu 1952, zemřel jeden z největších básníků Francie, Paul Eluard. Jako Baudelaire, Apollinaire, Aragon byl i on úzce spjat s vývojem francouzského moderního výtvarného umění. Psal o svých malířských druzích, propagoval je, byl jimi ilustrován, uváděl jejich výstavy svými verši i projevy, je autorem četných statí, na příklad o Picassovi, vydal tři svazky výroků umělců a teoretiků všech dob o výtvarném umění. Některé z jeho myšlenek o umění otiskujeme.

Pokračovat ve čtení

Majakovskij o Légerovi

Posledním dílem Légerovým, které už nedokončil, byl dvojportrét Vladimíra Majakovského a jeho ženy. K reprodukci tohoto obrazu otiskly Les lettres francaises neznámý článek Majakovského o Légerovi, uveřejněný počátkem dvacátých let v Izvěstijích. přinášíme překlad tohoto článku i detail z dvojportrétu Légerova.

Léger, malíř, o kterém slavní znalci umění mluví poněkud spatra, udělal na mne vskutku veliký a příznivý dojem. Muž pevné postavy s vystupováním pravého malíře dělníka, který nepovažuje svou dovednost za božské vnuknutí, nýbrž za vášnivou a nepostradatelnou potřebu jako každou jinou práci. Prohlížím si jeho malbu. Je radostné se dívat na estetické chápání průmyslových forem. Je radostné vidět, jak se nebojí ani nejhrubšího realismu. Je ohromující vidět jeho vztah k barvě, který nelze srovnávat se vztahem žádného z ostatních francouzských malířů. Barva mu není prostředkem k vyjádření jakékoli atmosféry, je pro něj hmotou, která dává předmětům jejich zbarvení. Stejně tak nejsou jeho názory na ruskou revoluci určovány nějakým estetismem, je to zájem opravdový a hluboký. Je radostné vidět, jak nevyzdvihuje otázku svých děl – ať velkých či drobných – do popředí, jak se nepokouší vytřít vám zrak svým revolucionářstvím, jak se, ponechávaje otázky malby stranou, vyptává na ruskou revoluci, na ruský život. Je zřejmé, že jeho nadšení pro revoluci není póza, že je to prostý zájem člověka, který si chce ověřit, jak to funguje. Daleko více, než otázka, jak a kde by mohl uspořádat výstavu, zajímá ho po příjezdu do Ruska praktická otázka, jak by mohl svými znnalostmi přispět k všeobecné výstavbě Ruska.

Pokračovat ve čtení

Konfrontace: Ladislav Snopek a Zdenko Kalin

Náhodné shlédnutí archivního dokumentu jugoslávské televize o jednom z nejvýznamnějších monumentálních sochařů SFRJ Zdenko Kalinovi podnítilo zamyšlení o konfrontaci dvou rozdílných přístupů k zdánlivě podobnému tématu, o tom, jak inspirovaný sochař předčil skromnějšími prostředky svého předchůdce.

Dvojice pomníků ze slovinské Lublaně a ze slovenské metropole Bratislavy nám ukazuje rozdíly v tvůrčím přístupu sochařů, kteří ačkoli zpracovávali stejné téma figurálního pomníku relativně současné historické osobnosti a kteří dokonce užili skoro shodné kompoziční schéma, přesto se dobrali rozdílných kvalitativních výsledků, v nichž uměřenost a zvýšená míra civilnosti převyšuje expresivní patos a až přehnané měřítko pomníku.

Pokračovat ve čtení

Konfrontace - Jan Hendrych 1963

Stránky významného časopisu, mapujícího výtvarné dění 50. a 60. let, obsahují i pohledy do ateliérů jednotlivých tvůrců. Časopis tak většinou v osmi či desíti fotografiích informuje čtenáře o aktuální tvorbě umělce. S odstupem času se dá říct, že překvapením roku 1963 v oblasti sochařství se stala prezentace šestadvacetiletého Jana Hendrycha, která sice nezapírá chuť po radikálních přeměnách tvaru v duchu soudobých tendencí. Přesto se však mladý sochař stále váže na figuraci, i přes silně abstraktní transformaci neutíká z bojiště o aktuální pohled na lidskou figuru, prostý jakékoli popisnosti a úprku k dříve preferovanému tradicionalistickému tvarosloví.

Pokračovat ve čtení

Klasik slovenské sochařské moderny

Jako klasika slovenské sochařské moderny hodnotí název katalogu výstavy v Nitranské galerii sochaře a profesora VŠVU Jozefa Kostku. Je tomu zajisté právem. Kostkova tvorba po absolutoriu na pražské Uměleckoprůmyslové škole (ateliér prof. K. Dvořáka) a po studijním pobytu v Paříži nese znaky výrazného talentu, který po návratu na Slovensko oživuje svým až dramaticky laděným temperamentem i chutí experimentovat poněkud stojaté vody slovenského sochařství a v tandemu s Rudolfem Pribišem buduje základ umělecky velmi kvalitní sochařské tvorbě slovenského poválečného umění, inspiraci a pedagogickou přípravu nastupujících generací nevyjímaje.

Pokračovat ve čtení

Sochař Karel Hladík a neorealismus

Blížící se konec 50. let 20. století znamenal u některých informovaných sochařů – figuralistů střední a mladší generace příklon k impulsům, které poskytlo objevování děl italských neorealistů z posledních 20 let. Nejvýrazněji a kvalitativně nejvýše se toto ovlivnění podepsalo na tvorbě sochaře Karla Hladíka, toho času asistenta a budoucího profesora na pražské AVU. V příštím roce si připomeneme 110. výročí narození tohoto významného tvůrce a 55. výročí jeho tragické smrti, která československou výtvarnou scénu připravila o výraznou osobnost. Tento text bych rád věnoval právě vlivům neorealismu na Hladíkovo dílo, které se ve své době řadilo mezi progresivnější a i dnes má svou hodnotou citlivému diváku co říct.

Pokračovat ve čtení