Kultura

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout X.

Igor Zhoř, výtvarný teoretik, vysokoškolský pedagog, publicista, kurátor./1925 – 1997/. Vystudoval na univerzitě v Brně obor výtvarné výchovy. Od roku 1950 působil na různých typech škol, také ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Brně, později na Pedagogické fakultě UJEP a JAMU. Jeho publikační činnost zahrnovala jak vědecké - odborné texty, tak i populárně-vědné, zároveň i pedagogické. Byl kurátorem řady výstav a autor mnoha textů v katalozích. Publikoval své recenze a kritiky ve významných periodikách, vycházejících v 60. letech, jako byla Výtvarná práce, Host do domu, Kulturní tvorba, Kultura a denním tisku, jako byla Rovnost, Svobodné slovo. K významným publikacím patří Hledání tvaru, z roku 1967, z roku 1968 pak _Historie výtvarných škol v Brně. _Igor Zhoř patřil k těm teoretikům, kteří v našem prostředí, poučeně v rámci teorie výtvarného umění a estetiky, reagovali na domácí i zahraniční dobové výtvarné projevy.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout IX.

Jsou osobnosti v našich kulturních dějinách, které velmi výrazně ovlivnily nejen svou dobu, ale jsou svým způsobem jistým vzorem pro další generace. Adolf Hoffmeister /1902 – 1973 / je toho naprosto jasným příkladem, a to v celé šíři svého působení. Jako spisovatel, výtvarník, kulturní pracovník, glosátor své doby, s jasnými vizemi do budoucnosti. Někteří jeho souputníci přímo nesouhlasili s jeho názory, ale vždy poukazovali na jejich jedinečnost a smysl dialogu.

Pokračovat ve čtení

Věrnost lásce

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí (Dante Alighieri).

Dante Alighieri (1265-1321) patří společně s Francescem Petrarcou (1304-1374) a Giovanni Boccacciem (1313-1375) mezi otce italské literatury. I přes malé časové rozpětí, které dělí tyto autory, patří Dante do jiného období než zbylí dva spisovatelé. Je ještě úzce spjat se středověkem, je jeho završitelem a zároveň nejvýznamnějším autorem. Petrarca a Boccaccio stojí na počátku humanismu.

V současném okamžiku dějin, zatemněném hlubokou nelidskostí a nedostatkem důvěry a vyhlídek do budoucna, nám postava Danta – proroka naděje a svědka lidské touhy po štěstí – přináší slova a příklady, které nás povzbuzují na naší cestě, napsal papež František v apoštolském listu, který vydal při příležitosti začátku oslav 700. výročí úmrtí Dante 25. března tohoto roku. List nazval Candor lucis aeternae (Jas věčného světla). V tento den (prý) začala literární pouť hrdiny Dantovy Božské komedie Peklem, Očistcem a Rájem.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout VII.

Mezi výrazné osobnosti 60 let bezesporu patřil teoretik, výtvarný kritik Jiří Padrta. /1929 – 1978/ Jeho předností byla orientace v aktuálním výtvarném životě 50. a 60. let, jak domácí tak i zahraniční provenience. Vystudoval pedagogickou fakultu výtvarnou výchovu a francouzštinu. Pracoval jako redaktor časopisu Výtvarná práce, který především v 60. letech patřil k periodiku, které odráželo konkrétní výtvarnou a nejen uměleckou situaci, doma i v zahraničí.

Pro konec 50. let byl typický nástup abstraktní tvorby, který tento časopis odrážel. Soustředil se také na světové autory modernismu, publikoval monografie o Picassovi, Braquovi. Byl organizátorem řady výstav především v pražské Špálově galerii. Svůj význam sehrála jeho studie uveřejněná v časopise Výtvarné umění z roku 1957 nazvaná _Umění nezobrazující a neobjektivní, jeho počátky a vývoj. _V roce 1963 spoluzakládal skupinu Křižovatky pro kterou byla typická otevřenost různým výtvarným proudům ve které se sdružovaly takové osobnosti výtvarného života, jako například, Richard Remund, Jiří Kolář, Karel Malich, Pavla Mautnerová, Vladislav Mirvald, Zdeněk Sýkora a další.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout VIII.

František Cubr architekt zabývající se především výstavnictvím . /1911 – 1976 /. Po roce 1945 spoluzakládal Stavoprojekt. Připravil prezentaci Československa na Světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu a v roce 1967 v Montrealu. Působil také jako profesor architektury ČVUT. K významným prezentacím patří například rekonstrukce Jiřského kláštera na Pražském hradě. Stal se zakladatelem moderně pojatého výstavnictví. Jeho myšlenky a vlastní tvorba přesáhly rámec doby. Kladl důraz na emotivní zážitek v rámci architektury a především výstavnictví. Jeho realizace byly kladně hodnoceny i v mezinárodním měřítku.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout V.

Některé osobnosti, které se aktivně podílely na atmosféře, na rozvoji teoretických kulturně-politických konceptů, stejně tak, na rozvoji různých druhů umění a žánrů, 60 let dál působily, svým způsobem, i v následujícím období. Samozřejmě v jiných podmiánkách a jiné situaci. Staly se například, jako Jindřich Chalupecký, jistým vzorem pro další generace.

Jindřich Chalupecký /1910 -1990/se ve všech obdobích aktivně vyjadřoval nejen v rámci odborných otázek, ale také ke kulturní problematice v různých rovinách Jeho odborný záběr byl velmi široký. Studoval na Filosofické fakultě UK pedagogiku, psychologii, literaturu, francouzštinu a dějiny umění. Velmi aktivně se také v 60. letech realizoval jako kurátor, kde především v Galerii Václava Špály na pražské Národní třídě, která se ve své době stala jedinečným místem setkávání zvlášť představitelů nového výtvarného vidění. V 60.-70. letech byl vedoucím teoretického oddělení ÚBOKu, /Ústav bytové a oděvní kultury/, což mu umožnilo cesty do zahraničí, kde navazoval kontakty se zahraniční výtvarnou scénou. Jeho zásluhou se dostala řada domácích autorů do povědomí zahraniční výtvarné scény.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout IV.

K celkové atmosféře 60 let, v našem prostředí, v nemalé míře přispěly i vlivy, kontakty zahraniční. Nemusely to být přímé kontakty osobní, jako například v případě návštěv Jean Paul Sartra, ale kontakty prostřednictvím literatury, myšlenek, publikací, které byly překládány a vycházely v našich nakladatelstvích. To byl například vztah k osobnosti a dílu André Malrauxe. /1901 – 1976 /Malraux byl doslova osobností evropského, snad i světového kulturního dění. Byl spisovatelem, u kterého byl jeho osobní život, součástí jeho života literárního a přesně tak i naopak, jeho literární tvorba se odrážela v jeho životě osobním. Byl svým způsobem svědomím své epochy. Právě v 60. letech zúročoval své bohaté zkušenosti nejen v literární, ale i konkrétní kulturně politické práci. Tak byl v letech 1958 - 1969 ministrem kultury ve vládě Charlese de Gaulla. Jeho životní poučení, které prezentoval ve své tvorbě, z něj dělalo jednoznačně společenskou autoritu, a to samozřejmě nejen v domácím prostředí. Jeho romány jsou mimo jiné i jistými společenskými sondami, na pozadí hlubokých společenských proměn. Tak například česky vyšel v roce 1967 román Lidský úděl analyzující pozadí komunistického povstání v Šanghaji a byl zařazen mezi 100 nejdůležitějších knih 20. století. V roce 1968 v Mladé frontě vyšel také román Naděje z období španělské občanské války, které se sám Malraux účastnil, jako velitel zahraničních letců. Právě toto téma rezonovalo zvlášť v našem prostředí, kdy ještě v 60. letech žila tato problematika zvlášť živě. V závěrečném období své tvorby se zabýval uměním, které podle něj, jako jediné, dokáže překonat předurčenost smrti, osudu a historie.

Pokračovat ve čtení

Malé zamyšlení o sochařství

Ačkoli je sochařství poněkud opomíjenou disciplínou, jsem názoru, že si zaslouží malé zamyšlení, které by rádo tento obor umělecké činnosti poněkud osvobodilo od maratonu medializovaných pouličních přehlídek, PR aktivit a výstavního maratonu, který více uspokojuje jakési „lobbisty" mezi teoretiky, kteří protěžují své koně, nežli sochařství jako takové a diváka, jehož emoce dávno ochladly. Množství výstřelků neznamená shodný počet hlubokých stop v novodobých dějinách tohoto oboru. Spíše naopak.

Kult cen a instalací poněkud unavil publikum, které vyprazdňuje síně, protože… se nudí. Po třiceti letech postmoderny a po letech virtuózního kýče apaticky zůstává čím dál více sedět doma, věnuje se více zákusku v kavárně, než risku zklamání z umění. Za anekdotou nebyl hřmotný smích, ani moralistní pobouření „starého světa", ale nuda a apatie, která jej provází. O sochařství, při kterém se nepochybuje o správnosti postmoderního dogmatu to platí, se slzou v oku, dvojnásob.

Pokračovat ve čtení

Sochař a fotograf – Dílo Josefa Wagnera pohledem Sudkova fotoaparátu

Jako souznění fotografa a sochaře by se dal nazvat soubor snímků soch největšího básníka mezi našimi sochaři, jaroměřského rodáka a Štursova žáka Josefa Wagnera. Ten se narodil před 120 lety. Kromě návštěvy stálé expozice Otakara Španiela, Josefa Šímy a Josefa Wagnera v jaroměřském muzeu můžeme sochařovo umění obdivovat právě v tomto rozsáhlém fotografickém archivu, který by ve své úplnosti mohl sloužit pro nějakou budoucí aktualizovanou monografii. Je teď asi přebytečné znovu hovořit o poetickém náboji Wagnerových soch, o jeho poezii v práci s kamenem i dřevem i o barokní inspiraci sochaře, který chodil kolem Braunova jaroměřského sloupu, který obdivoval alegorie Ctností a Neřestí na Kuksu a především který byl v bezprostředním kontaktu s Braunovým Betlémem u Kuksu, který dokonce (podobně jako Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě) nedaleko nějž měl ve srubu svůj ateliér až do doby nacistické okupaci a jeho vyrabování německými vojáky.

Pokračovat ve čtení

Sochy Karla Pokorného ze Sudkova archivu

130 let od narození profesora pražské AVU, vynikajícího tvůrce slavných monumentálních děl Karla Pokorného si můžeme nevšedním způsobem připomenou nahlédnutím do digitalizované fotografické pozůstalosti Josefa Sudka. Jak již bylo mnohokrát řečeno, Sudek patřil v meziválečném období k nejlepším fotografům uměleckých děl. V jeho archivu tak nalézáme mnohdy skoro uzavřené cykly zvěčněných obrazů a soch tehdejších nejvýznamnějších umělců, jejichž dílo se v drtivé většině již dávno zapsalo mezi to nejlepší v dějinách našeho umění 20. století.

Pokračovat ve čtení