Kultura

Sochy Karla Lidického objektivem Josefa Sudka

45 let od smrti sochaře a profesora pražské AVU Karla Lidického, rodáka z Hlinska na Českomoravské vrchovině, si můžeme připomenout i výběrem ze záběrů světoznámého fotografa Josefa Sudka, jehož objektiv zachytil reprezentativní podobu některých ze zásadních děl tohoto umělce.

Karel Lidický vystudoval hořickou kamenosochařskou školu, vyhlášené učiliště našich předních sochařů a následně Akademii výtvarných umění u profesora Španiela. Po náhlém úmrtí profesora Hladíka převzal vedení sochařské školy AVU.

Josef Sudek zaznamenal Lidického dílo především z období 30. a 40. let 20. století. Expresivní momenty Lidického díla reprezentuje pískovcová socha schoulené postavy Marnotratného syna, nejradikálnějšího ozvuku díla barokního mistra Matyáše Brauna (spolu se současnou postavou starce a obdobně odstíněnou variací na Štursovu Pubertu, sochou Dospívající z hlinecké galerie), studie hlavy Viktorina Kornela ze Všehrd,výrazově exponovaného Bolestného Krista, polopostava Starce (jehož pískovcová busta byla umělcem darována Rudé armádě po osvobození Československa) a detail soutěžního návrhu hrobu světce sv. Vojtěcha pro chrám sv. Víta. Barokizační tendence v díle Karla Lidického pak vrcholí v postavě truchlící ženy, Dolorose. Žena zahalená v dramaticky rozdrásané drapérii s rukama zakrývajícíma tvář plačící. Je to symbol tragických osudů válečných let, symbol odchodu bez návratu, dnes umístěný na hrobě na Vinohradském hřbitově a v interiéru Strašnického krematoria. Opačný pól Lidického tehdejší tvorby nalezneme v maillolovsky laděném oblém vitálním torzu, kde bílé žíly černé žuly dávají tušit pulsující krev ženského těla.

Pokračovat ve čtení

Dílo Jana Laudy ve fotografiích Josefa Sudka

Od narození sochaře Jana Laudy, profesora pražské AVU a mistra portrétní i monumentálně – dekorativní plastiky uplyne letos 125 let. Namísto obvyklé rekapitulace umělcova životopisu a chronologickém výčtu jeho děl se můžeme zastavit u ukázek z Laudovy vynikající tvorby, které nám přináší nově zpřístupněný digitalizovaný archiv negativů fotografa Josefa Sudka.

Ačkoli Sudkovy reprodukce byly využity pro zatím největší Laudovu monografii od Jana Tomeše z počátku 50. let, nedá se říct, že by Sudek stihl zvěčnit vyčerpávající počet Laudových soch a vyplnit tak všechna sochařova období. Rané a už tak významné dílo Jana Laudy mezi Sudkovými fotografiemi reprezentují ty, které zaznamenávají podobu civilistních hlav, záměrně naivizujícího avšak pádně vystiženého portrétu historika umění Antonína Matějčka a stylizované hlavy dívky s náhrdelníkem, která vychází z cyklu pro Laudu tak typických lyrických prací 20. let, jakými jsou Ležící dívka s věncem s typickou stylizací udivené tváře a otevřených očí, alegorie Léta a Podzimu (obojí se nacházelo v řadě domácností v populárních keramických rozmnoženinách) a nepříliš často reprodukované dvojice pískovcových portrétů biskupa Antonína Podlahy a kardinála Vojtěcha Schönborna, vycházející z gotické inspirace, přesto však projevující cit pro moderní formu, která zapadá do dalších portrétů cyklu určených pro tympanon chrámu sv. Víta od starších profesorů Štursy a Kafky.

Pokračovat ve čtení

Sochař Jan Hendrych a exteriérové realizace

Právě letos, v roce sochařova významného životního jubilea, je vhodná příležitost popřemýšlet nad významem tvorby Jana Hendrycha, sochaře a medailéra, spjatého svou pedagogickou činností s pražskou AVU. Omezený objem tohoto textu se chce dotknout citlivého tématu veřejných realizací, kde se umělcův význam vzhledem k pozvolna narůstajícímu počtu exteriérových děl nadále upevňuje.

Na rozdíl od předchozích období je veřejnost o sochařově tvorbě stále intenzivněji informována. Není tomu tak jen díky dokumentu z cyklu Výtvarnické konfese, ři rozhlasovému pořadu Osudy, ale především díky intenzivní výstavní prezentaci tvůrce.

Pokračovat ve čtení

Kauza ostravské sochy Komunisté jinak

Rád bych ve svém textu reagoval na článek Pavla Karouse pod názvem „Kauza ostravské sochy Komunisté otevírá důležitou diskuzi". Už proto, že je v názvu slovo „diskuze", odvažuji se do ní svou možná delší poznámkou vstoupit.

Ačkoli oceňuji zvolené téma Karousova textu, přece jen se neubráním kritickému pohledu na určitý schematismus článku i na unáhlená tvrzení v něm obsažená. I přes zajímavý exkurs do života a díla opomíjeného sochaře Miloše Axmana považuji za nutné upřesnit mylné tvrzení, že Axmanovo sousoší Komunisté inspirovalo Makovského při vytváření sousoší Nový věk, které obdrželo Zlatou cenu světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Není tomu tak. Axmanovo sousoší pochází z roku 1960, Makovského sousoší vznikalo před samotnou výstavou, tedy před rokem 1958. Kořeny Makovského záměru nacházíme již v malé skice pro sousoší pro navrhovaný Pomník práce v Baťově v době konce 30. a začátku 40. let, tedy v období působení Vincence Makovského ve Zlíně. Sochařsky zpracovaný motiv můžeme skoro v definitivní zamýšlené podobě nalézt rovněž na medaili Vysokého učení technického v Brně z roku 1947. Rozdíly však vidíme i ve finální soše. Jedná se o frontálně zamýšlené sousoší dvojice postav znázorňující Zemědělství a Vědu s pojícím prvkem slunce coby dynamického vzepětí dramaticky pojatých hmot do prostoru. Zaujme nás aktualizovaná reminiscence na antickou stylizaci hlavy ženy (sochařská nadsázka patrná v partiích antikizujícího nosu a úst a stylizace očí). Postava muže – vědy je zase očividným odkazem na Rodinovo sousoší občanů z Calais, jmenovitě na postavu Jeana d´Aira.

Pokračovat ve čtení

Stanislav Hanzík a sochařský portrét

Významné životní jubileum sochaře a profesora Stanislava Hanzíka s ohledem na řadu výstav z celoživotního díla tohoto umělce vybízí k zamyšlení nad tím zásadním přínosem, který mnohaletá Hanzíkova tvorba českému sochařství přinesla. Jsou to vynikající výsledky v oblasti sochařského portrétu, oceňovaného nejen u nás, ale i v zahraničí.

Zabývat se portrétem znamenalo těžkosti při zvládání sochařské stavby i vnější podoby modelu, nebezpečí sklouznutí ke konvenci. Není tomu tak v díle sochaře Stanislava Hanzíka. Hanzík nikdy nebyl tvůrcem hlavy, která by neměla výraz, která by nebyla vystihovala jedinečnost modelu, nebo která by pouze mechanicky rozmnožovala stávající řadu bez větší invence. Naopak již od počátku Hanzíkovy tvorby jsme svědky nevšedních výkonů, které se nedají označit jen za školní práce, jen za rané dílo, ale které tvoří organickou součást cyklu portrétů, které tvoří nejen těžiště Hanzíkova díla, ale i jeden ze zásadních prvků portrétní tvorby českého poválečného sochařství. Svoji platnost si Hanzíkovy portréty zachovaly až do současnosti, v porovnání s nynější produkcí naopak prokazují svoji kvalitativní převahu.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout III.

Různá období dějin, tedy i to naše, se také různě dívají na svou minulost a budoucnost. Snad si někteří dříve narození vzpomenou na populární píseň Pavlíny Filipovské, kde se v textu objevilo " V roce šedesátém šestém, to bude všude mír a ty už budeš inženýr" Jednalo se tedy o rok 1966. Minulá éra se tedy svým způsobem o svou budoucnost zajímala, a to nejen prostřednictvím populární hudby. Později se tento zájem konkretizoval na odborné úrovni, když byl založen v rámci akademie věd, Prognostický ústav, z kterého pak, v nové situaci, vzešlo osm porevolučních ministrů, dva presidenti, dva guvernéři České národní banky. Je otázkou, jak viděli právě oni budoucnost. A jak se jejich tehdejší prognózy, aspoň s části naplnili a jakou mírou oni k tomu přispěli. ??? !!! Na první pohled je tedy bezpečnější, při volbě budoucnost, dívat se do minulosti i s vědomím, že se dějiny nikdy neopakují a když tak, pak ve formě frašky.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 6O let, na které by se nemělo zapomenout - II.

Jestli jsou dějiny magistra vitae, hledejme tedy v naší historii to poučení, a položme si otázku, která to budou období, jaké to budou osobnosti, kde to poučení budeme hledat a kde je taky můžeme najít. To poučení nemusí být jen v kladném slova smyslu, vždyť dost často, právě i poučení negativní, může být přínosem pro řešení problémů naší současnosti. Samozřejmě s výsledky našeho poučení musíme zacházet s vědomím jedné velké pravdy. Dějiny se nikdy neopakují, a když tak, pak v tragikomické podobě. Historici, nezatíženi naši současnou dobovou atmosférou, by jistě řekli: Ještě nepřišel ten pravý čas. Tak doufejme, že další generace "nezatížených historiků" bude chápat a deklarovat 60 léta, z hlediska opravdové magistra vitae.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 6O let, na které by se nemělo zapomenout I. (Sartre, Sviták, Válek)

Naše současnost moc nepřeje tzv. neaktuálním tématům, například pohledům do minulosti, tedy všemu tomu, co není v podstatě existenčním problémem, či žabomyšími hádkami, které ztrácejí svůj smysl již, druhý den, co se objeví v médiích. Jistě víme, že se v podstatě nikdo, a žádná doba nepoučila ze své historie, stále objevujeme Ameriku a stále si sedáme jistou částí těla na rozpálenou plotnu. A tak se stále ptáme, nemůžeme historii, aspoň na první pohled využít, abychom se poučili, co máme dělat, jak se máme chovat. Kde tedy konkrétně hledat, měli bychom vůbec hledat a je kde hledat?

Pokračovat ve čtení

Ladislav Martínek a jugoslávské monumentální sochařství

Na jižní Moravě se nacházely (jedna ještě nachází) dvě realizace znakových betonových skulptur od sochaře Ladislava Martínka (1926 – 1986), které plní funkci monumentální sochy upomínající na zásadní události místního dělnického hnutí pomocí abstraktního symbolu – více volného tvaru než stylizovaného převodu konkrétního předmětu či děje. Jenže právě tyto kompozice organických tvarů, v něčem upomínající dřevné,betonové či mramorové reliéfy Hanse Arpa, se stávají životnými plastikami, o to atraktivnějšími, že neztratily nic ze své výtvarné hodnoty zvětšením a že jim neobrala ani určitá konkrétní funkce. Zaniklý pomník prvního dělnickému domu v Adamově i stávající socha na brněnské Bílé hoře jsou artefakty abstraktního vyznačení významného místa, zároveň řešení výsostně sochařských problémů. Ač abstraktní, plní skvěle svou vytyčenou funkci a jejich nezobrazující pojetí nepůsobí nikterak studeně.

Pokračovat ve čtení

Wolker jinak

Nedávným výročím se i pro oblast sochařské tvorby znovu po dlouhé době otevřela otázka zpodobnění básníka Jiřího Wolkra, který se sice dožil pouze necelých 24 let, ale který zasáhl svými sbírkami i teoretickými spisy více, než kdokoli jiný z jeho generace.

Wolker se stal už krátce po své smrti námětem pro sochařské portréty, konkrétně pro hlavu sochaře Ducháčka, mramorovou bustu Julia Pelikána či pro pamětní desku a medaili od olomouckého sochaře Karla Lenharta. Po válce, především ve spojitosti s kulatými výročími, navrhovaly Wolkrův pomník tehdejší studenti Akademie výtvarného umění (Hána, Pangrác), jako i vyzrálí sochaři starší generace. Jen v Prostějově se nachází tvarově úsporný travertinový pomník odhodlaného mladého básníka od Antonína Kalvody, dále až akademická busta na Wolkrově rodném domě od Jana Třísky, pozdější mramorový reliéfní portrét od téhož autora u vstupu do místního gymnázia. Dvojici lyricky pojatých variant básníkova portrétu vytvořil i Vladimír Navrátil. V pozdější době se stala Wolkrova podobizna námětem řady medailí od Jana Třísky, ale i od Jana Simoty a dalších. Wolker jako symbol mládí, poezie, předčasné smrti i boje proti nespravedlnosti inspiroval k dílům řadu tvůrců.

Pokračovat ve čtení