Kultura

K Olomoucké soše – portréty sochaře Oldřicha Peče

Větší význam než výstava Oznámení o Ikarově pádu měla pro mé vnímání poválečného olomouckého sochařství výstava Unie olomouckých výtvarníků Olomoucká socha, ve větší míře a bez předsudků reflektující to dobré, co bylo v hanácké metropoli v tomto oboru umělecké činnosti vytvořeno. Pro mě to byla rovněž satisfakce, že bylo po desítkách let konečně připomenuto jméno mého dědečka Oldřicha Peče, na čemž jsem se také částečně podílel. Podstatná pro mě byla možnost vystavit jeho sochy, možnost konfrontovat je s ostatními umělci jeho doby a znovu se ujistit, že i přes předčasný skon a pouhých patnáct let samostatné činnosti je jeho místo ve vývoji olomouckého sochařství stabilní.

Pokračovat ve čtení

Laudův Lenin

Zřejmě prvním Leninovým portrétem v našem sochařství je hlava od sochaře Jana Laudy. A to i přes myšlenku modelovat ruského revolucionáře, kterou nosil v hlavě sochařův učitel Jan Štursa, jak připomněl profesor Nejedlý. Lauda je však prvním českým sochařem, který se zhostil úlohy vtisknout tvar tváři revolučního Ruska a bylo tomu tak v již v době probíhajícího osvobození Prahy v květnu 1945.

Socha nevznikla bez předchozích skizz, jsou však v podstatě neznámé. Jedná se o rychle špachtlí řezanou hlavu studující základní výraz Leninovy tváře a holou lebku, i sepětí s podstavcem. Druhá definitivnější verze nabízí pevný dokončený tvar, hlavu navíc dole ozdobenou vavřínovou ratolestí. Výsledný model působí ve své svěžesti a energičnosti jako vybuchující sopka, vulkán, vřídlo geniálních myšlenek. Portrét je realistický. Ale moderní. Nejde o narutalistický přepis, jde o vyjádření vyhraněného výtvarného názoru vynikajícího sochaře, který předtím zasáhl do řady oblastí – jak do umění portrétního, do proudu sociálního umění i do dekorativního sochařství pro architekturu spjatého s novátorskou prací v keramice.

Pokračovat ve čtení

Tři pomníky obětem války

Řada autorů, etablujících se těsně před válkou, za časů okupace, či v letech následujících po osvobození, se až na vyjímky spokojila s vyobrazenímzaužívaných schémat. Řada kreativních návrhů zůstala jen ve skizzách, realizace byly spíš znakem kompromisu. I přes počet realizací a talent tvůrců se cesta monumentálního umění probíjela složitě, především omezena ve svých počátcích až násilným roubováním cizích vzorů, schemat, která byla našim tradicím i soudobému vývoji cizí.

Tento text nemá ambice porovnávat každé ze vzniknutých děl, opomíjí i ty nejvýznamnější, jako jsou pomník Partyzána a Vítězství nad fašismem od Vincence Makovského ve Zlíně a v Brně (spolu s reliéfem „Blíží se konec mého utrpení" téhož autora) či Soutěžní návrh na pomník popravených studentů od Karla Lidického. Opomenut je rovněž emblematický pomník SNP v Partyzánském od Jozefa Kostky.

Pokračovat ve čtení

Olomoucké sochařské tání

Období 50. let je v sochařství spjato především se socialistickým realismem, s komorní tvorbou i realizacemi v tomto duchu, v omezení možností sochařské formy i zvolených motivů, možností experimentovat a nacházet osobitou autorskou formu. Na příkladu tří rozdílných olomouckých sochařů bych chtěl ukázat, že se i v této dnes tabuizované době odehrávalo nejen tzv.tání, ale že talent umělců si dokázal najít prostředky ke svému vyjadřování. Tato cesta sice nebyla snadná – tak jako v kterékoliv době -, avšak byla možná.

Pokračovat ve čtení

Makovský a Augustinčič – dva mistři, dva přístupy

V současné diskuzi k poválečnému oficiálnímu sochařství v tzv. Východním bloku (společně s Jugoslávií) se většinou dochází k výčtu dekorativních realizací ve veřejných prostorech, vedoucí v hledání retro detailů a leckdy i banalit až k obsesi. Nebo k vyjmenování bizarních monumentů i se stejně bizarními okolnostmi jejich vzniku, poutavými příběhy. Ale míjí se srovnání mistrů, kteří něco znamenali už v předválečném sochařském vývoji a svůj talent uplatnili v nové společenské situaci po válce.

Pokračovat ve čtení

Makovský a monumentální realizace spjaté s válkou

Výročí 75 let od osvobození Československa, od zásadního historického milníku vítězství nad fašismem a zároveň 120. výročí narození národního umělce sochaře Vincence Makovského je určitou pobídkou k připomenutí děl tohoto umělce, kterými si kladl za cíl připomenout památku těch, kteří se osvobození nedožili, kteří položili své životy v boji za svobodu až už na bojišti, či v nacistických žalářích.

Ačkoli od svého nástupu na uměleckou scénu v průběhu 20. let sochař prokázal nevšední šíři talentu a schopnost zvloádat portrétní úkoly, avantgardní plastiku, reprezentativní pomníkovou sochu i design, dění po osvobození Makovského směřuje výhradně k monumentálním realizacím, které natrvalo vstoupily do dějin našeho novodobého sochařství a staly se nedílnou součástí našich měst a pamětních míst. V první řadě se jedná o neskutečně výtvarně hodnotnou sochu partyzána pro Zlín, postavu bojovníka, který se v chvíli vítězství zastavil u hrobů spolubojovníků, nádherná symbolika svěšeného samopalu s šeříky, úžasné detaily rokou, gradování vnitřního dramatu pomocí záhybů drapérie uniformy, jen naznačená tvář a naprosto mistrovsky zvládnutá modelace povrchu sochy. Ačkoli je figura nepříliš rozměrná, svými kvalitami předčí megalomanské pomníky a řeknu to upřímně: je to snad nejlepší pomník spjatý s druhou světovou válkou vůbec.

Pokračovat ve čtení

Tři pomníky Sylvy Lacinové

Jednou z nejvýraznějších realizací sochařky Sylvy Lacinové a zároveň jedním z nejlepších pomníků osvobození vůbec – a to nejen v kontextu republiky – je modernisticky pojatý monument ve Frýdku – Místku, vztyčený zde po celostátní soutěži ke 20. výročí konce druhé světové války a vítězství nad fašismem. Koncepce pomníku není tradiční, nevychází z předem zaužívaných schémat, je svěží, novátorská, přesto především citlivá ke zvolenému účelu.

Ze skály, stylizované do hrubě otesaných kamenných pylonů, monolitů, vylétá hejno ptáků – zlatem pokrytý bronz – stylizovaných symbolů svobody, svobodného rozletu po krutých letech okupace. Pomník je doplněn verši Františka Hrubína.

Pokračovat ve čtení

Sto let od narození Jana Simoty

Před sto lety se narodil národní umělec sochař Jan Simota, profesor a rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, významný tvůrce v oblasti monumentálního a dekorativního sochařství a medaile.

Jan Simota pocházel z jižních Čech z velmi prostých poměrů, rodinu živila pouze matka. Po studiu na bechyňské keramické škole, kde vznikají díla jako studie rukou a glazovaná hlava Utrpení,jasný důkaz studentova výrazného talentu, pokračuje ve studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Josefa Mařatky,někdejšího Rodinova českého žáka, po jeho úmrtí je školen Janem Laudou, se kterým jej sbližuje Laudův zájem o keramiku. V období nacistické okupace je rovněž v přátelském kontaktu se sochařem Karlem Pokorným, další významnou osobností našeho předválečného sochařství.

Pokračovat ve čtení

30. výročí úmrtí Hany Wichterlové

Letos uplyne třicet let od úmrtí významné sochařky Hany Wichterlové (1903-1990), zakladatelské osobnosti českého avantgardního sochařství, umělkyně světového formátu.

Hana Wichterlová se narodila v Prostějově v rodině průmyslníků spjatých se slavnou místní firmou WIKOV. Jejím bratrem byl světoznámý vědec prof. Otto Wichterle. Po místním gymnáziu studuje v malířské škole Vlada Bukovace a Jakuba Obrovského, odkud nespokojená odchází do sochařské školy tolerantního Jana Štursy. Prokazuje se pouze vyřezanými loutkami, Štursa však ihned rozpoznává její talent. Hichterlová modeluje civilistní mísu s reliéfem česání ovoce, civilně laděný chlapecký akt s ovečkou a absolvuje sochou Údiv, civilistním aktem probouzející se ženy, který se dnes nachází v bronzu v Národní galerii (v zahradě Šternberského paláce) a je jednou z nejznámnějších sochařčiných děl vůbec.

Pokračovat ve čtení

40. výročí úmrtí sochařky Evy Kmentové

40 let uplynulo od úmrtí sochařky Evy Kmentové, významné osobnosti českého poválečného sochařství, spjaté s modernistickými tendencemi konce 50. a průběhu 60. let 20. století, autorce nekonvenčních soch pro architekturu a veřejný prostor i citlivých plastik humanistického obsahu.

Eva Kmentová se narodila v rodině učitele žižkovské řezbářské školy, kde později sama studovala. Její další výtvarné školení se uskutečnilo v ateliéru profesora Josefa Wagnera na prařské Vysoké škole umělecko-průmyslové, v podnětné atmosféře poválečného experimentování a nasávání vlivů místní i světové moderny. Manželem Evy Kmentové byl její spolužák z Wagnerovy školy Olbram Zoubek.

Pokračovat ve čtení