Současná krize, kterou lze začít odpočítávat od let 1989-1991, kdy došlo k destrukci systémového antikapitalismu, v sobě spojuje rysy tří makrokrizí lidských dějin – horního paleolitu (ekologie, demografie), pozdní antiky (civilizační krize, masové stěhování národů, barbarizace velké části okrajů území), feudalismu (demontáž starého systému samotnými statkáři a korunou [feudálními panovníky] a vytvoření zásadně nového systému založeného na přivlastňování ne přírodních faktorů výroby a zhmotnělé práce).
To vše dnes máme, přičemž jedna krize se přenáší do druhé podle principu matrjošky: Modernita – kapitalismus – evropská civilizace – světový systém (protože kapitalismus je světový fenomén) – Homo sapiens. Zdůrazňuji zejména to druhé, protože realizace výrobních vztahů vykořisťování a deprivace toho řádu, který zamýšleli ultraglobalisté, jejich „nová normalita" (Alexander Ležava – doporučuji jeho díla k přečtení – ji výstižně nazval „Novým Švábskem"), vyžaduje v souladu s plány změnu biologické podstaty člověka. Současná krize tedy nemá obdoby, to mi bylo jasné už před patnácti lety, dnes už to chápou mnozí.
Pokračovat ve čtení
