2021

Konfrontace - Jan Hendrych 1963

Stránky významného časopisu, mapujícího výtvarné dění 50. a 60. let, obsahují i pohledy do ateliérů jednotlivých tvůrců. Časopis tak většinou v osmi či desíti fotografiích informuje čtenáře o aktuální tvorbě umělce. S odstupem času se dá říct, že překvapením roku 1963 v oblasti sochařství se stala prezentace šestadvacetiletého Jana Hendrycha, která sice nezapírá chuť po radikálních přeměnách tvaru v duchu soudobých tendencí. Přesto se však mladý sochař stále váže na figuraci, i přes silně abstraktní transformaci neutíká z bojiště o aktuální pohled na lidskou figuru, prostý jakékoli popisnosti a úprku k dříve preferovanému tradicionalistickému tvarosloví.

Pokračovat ve čtení

Klasik slovenské sochařské moderny

Jako klasika slovenské sochařské moderny hodnotí název katalogu výstavy v Nitranské galerii sochaře a profesora VŠVU Jozefa Kostku. Je tomu zajisté právem. Kostkova tvorba po absolutoriu na pražské Uměleckoprůmyslové škole (ateliér prof. K. Dvořáka) a po studijním pobytu v Paříži nese znaky výrazného talentu, který po návratu na Slovensko oživuje svým až dramaticky laděným temperamentem i chutí experimentovat poněkud stojaté vody slovenského sochařství a v tandemu s Rudolfem Pribišem buduje základ umělecky velmi kvalitní sochařské tvorbě slovenského poválečného umění, inspiraci a pedagogickou přípravu nastupujících generací nevyjímaje.

Pokračovat ve čtení

Sochař Karel Hladík a neorealismus

Blížící se konec 50. let 20. století znamenal u některých informovaných sochařů – figuralistů střední a mladší generace příklon k impulsům, které poskytlo objevování děl italských neorealistů z posledních 20 let. Nejvýrazněji a kvalitativně nejvýše se toto ovlivnění podepsalo na tvorbě sochaře Karla Hladíka, toho času asistenta a budoucího profesora na pražské AVU. V příštím roce si připomeneme 110. výročí narození tohoto významného tvůrce a 55. výročí jeho tragické smrti, která československou výtvarnou scénu připravila o výraznou osobnost. Tento text bych rád věnoval právě vlivům neorealismu na Hladíkovo dílo, které se ve své době řadilo mezi progresivnější a i dnes má svou hodnotou citlivému diváku co říct.

Pokračovat ve čtení

Zemřel sochař Karel Hořínek

Olomoucká výtvarná scéna přišla o vynikajícího sochaře Karla Hořínka (1936 – 2021), pokračovatele kamenosochařského rodu Hořínků.

Karel Hořínek se narodil do rodiny významného olomouckého sochaře Vojtěcha Hořínka (1906-1998), autora řady vynikajících portrétů a komorních děl, ale především realizací v kameni a restaurátoru řady barokních soch. Byl vnukem Karla Hořínka, zakladatele sochařského rodu, mimo jiné autora dvojice lvů před olomouckým soudem či soch sv. Cyrila a Metoděje pro průčelí kostela na prostějovském Tetíně.

Pokračovat ve čtení

Jan Lauda: Moje vzpomínky na J. Mařatku

Pronést několik úvodních slov na výstavě Josefa Mařatky je pro mne věc co nejosobnější. Vzpomínky na Josefa Mařatku, vzpomínky na dobrého člověka a vynikajícího umělce, vryté v paměť, jsou pro mne z nejkrásnějších životních vzpomínek, které mi život přinesl.

Mařatka mi dal mnoho pro moji uměleckou práci a v mých sochařských začátcích sděloval mi, mladému sochaři, své bohaté životní i umělecké zkušenosti.

Setkal jsem se s ním za první světové války jako voják, a tehdá při sochařské práci ve vojenské nemocnici, kde jsme se snažili se sochařem Fojtíkem vydržet vojnu, korigoval Mařatka naše studie, které jsme modelovali ve skleníku.

Pokračovat ve čtení

Zapomenuté výročí Ivanského

Minulý rok bylo opomenuto výročí spjaté především s ostravskou výtvarnou scénou. Totiž, že se před 120 narodil a před 20 lety zemřel sochař Antonín Ivanský (1910-2000), jehož život i dílo jsou pevně spjaty s Ostravou a s Moravskoslezským krajem.

Ivanský se narodil v Přívoze v rodině železničního zřízence z Haliče. Studoval řezbářství na Státní odborné škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, poté se stal žákem slavného sochaře Josefa Mařatky na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Po ukončení studií se vrací do Moravské Ostravy, kde zahajuje svou samostatnou tvorbu v podobě cyklu soch s hornickými motivy, s postavami dělníků a koksařů. V roce 1937 vytváří nadživotní sochu horníka před budovu ředitelství OKD. Neefektní dílo ,nepoznačené pozdějšími kánony a manýrami socialistického realismu, se zřejmě inspirovalo hornickou figurou svého učitele Mařatky pro budovu tehdejší Dělnické úrazové pojišťovny, dnes Úřadu městské části Praha 7. Touto významnou ranou realizací Ivanský potvrdil zájem o motivy, které jej obklopovaly a stejně jako Jindřich Wielgus (byť Ivanský v realistické podobě) bere za své zpodobnění horníka, oproti konvenčnímu odtržení od reality kraje zosobněnému produkcí tehdejšího komerčně úspěšného salónního umění.

Pokračovat ve čtení

Jan Hendrych a tematická tvorba

V předválečném období, v době nacistické okupace i v prvních letech po porážce fašismu přirozená otázka moderního umění v podobě tzv. umění bojujícího, jak jej u nás prezentovala díla Filly, Makovského nebo Sychry a v zahraničí práce Picassa, španělských emigrantů či Renata Guttusa, dospěla od 70. let v našem umění spíše k jakémusi unavenému plnění výročních úkolů, z jehož výsledků se vytrácela upřímnost a bezprostřednost tvůrce i novátorství formy.

S odstupem času je zcela zřejmé, že přes rozsáhlou produkci odolají času jen některé realizace, jen některá díla. O to větší lítost můžeme cítit, když postupně nacházíme náznaky kvality tam, kde podobně tematická socha nebyla prioritou autorovy tvorby, nicméně se i námětů vážících se k historii a válečným letům umělec dotkl. Z těchto prací i pozdějších realizací na odlišná témata pak docházíme k lítosti nevyužitých vloh, které nepadly ani tak jako oběť proklamovanému ideologickému tlaku, ale spíše osobnímu komerčnímu zájmu a konkurenčnímu boji, který měl jisté mocenské krytí.

Pokračovat ve čtení

Raná tvorba Václava Frydeckého

Je tomu právě deset let, kdy českou sochařskou scénu opustil sochař Václav Frydecký, olomoucký rodák, který od doby svých vysokoškolských studií žil a tvořil v Praze. A právě v době tohoto výročí jsem se dostal ke katalogu rané sochařovy tvorby, který i přes nepříliš objemný formát (ale i díky velmi kvalitním fotografiím děl a nemáně dobrému tisku) doslova uhranul.

Frydecký patřil ke generaci, která na výtvarnou scénu nastoupila po druhé světové válce, konkrétně v průběhu 50. let 20. století. Prvním Frydeckého učitelem byl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové profesor Bedřich Stefan. Po tomto krátkém období na VŠUP přechází Frydecký na Akademii výtvarných umění, kde jej vede profesor Jan Lauda, jemuž později jeho žák Václav Frydecký vytvoří hodnotnou pamětní desku na Hradčanském náměstí, které předcházela neméně kvalitní portrétní a figurální studie. Ačkoli je doba školení u Bedřicha Stefana příliš krátká, přesto jeho vliv zahlédneme v pozdějším sousoší žen po koupání ve Františkových Lázních (všimněme si ozvuků stylizace Stefanových ženských figur reliéfního vlysu na budově Českých drah na Ulrichově náměstí v Hradci Králové), shodný námět spolu s prvním učitelem řeší v tematice medvědů, kde dospívají k obdobným výsledkům.

Pokračovat ve čtení

Sochař Václav Frydecký v Nové síni

Ke kulatým výročím narození a úmrtí významného a neprávem opomínaného sochaře Václava Frydeckého (1931-2011) přikládám i tento svůj text, který je inspirován katalogem vydaným k souborné výstavě sochařova díla v pražské Nové síni na počátku 90. let.

Kromě úvodního textu od Dr. Františka Dvořáka se především poprvé setkáváme s celou řadou fotografií předtím kuse zmiňovaného Frydeckého díla, jejichž objem předčila až krátce před umělcovou smrtí vydaná Dvořákova monografie (2009).

Zrak diváka jako první upoutají Frydeckého portréty, prosté jakékoli konvenčnosti či dobové manýry, spoléhající na svůj výtvarný cit a zkušenost sochaře. Jakoby snadno vyhmátnutý výraz, model hlavy s dotyky sochařových prstů, plochy, ze kterých cítíme pohyb mistrovy dlaně a zářez ostré špachtle, která tváři v podtržení rysů dodá na expresivitě. Takové jsou Frydeckého hlavy herce Jaroslava Marvana (studie pro pražské Národní divadlo), architekta Ribery, rektora Karlovy univerzity doktora Oldřicha Starého. Tato řada vrcholí robustním portrétem sochařova staršího přítele, malíře Jana Baucha, jehož bronzová hlava patří dozajista k tomu nejlepšímu v portrétní galerii našeho sochařství. Neméně kvalitní je u hlava herečky Dany Medřické, která je v bronzovém odlitku umístěna ve foyer Národního divadla.

Pokračovat ve čtení

Výročí sochaře Fraňa Gibaly

Příští rok si připomínáme 110 let od narození slovenského sochaře Fraňa Gibaly, významného umělce generace nastupující během 30. let 20. století, autora spjatého především s východním Slovenskem a Prešovským krajem.

Fraňo Gibala se narodil 5. dubna 1912 v Krásné Poľaně. V prvním roce studoval na kamenosochařské škole v českých Hořicích a studium dovršil coby žák profesora Bohumila Kafky na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1937. Právě v období školení u tohoto vynikajícího představitele impresionistické plastiky a monumentálního sochařství vznikají první výrazná Gibalova díla, jako krajně expresivní Tragédie na Dyji, upomínající na utopené žáky v Rakvicích, a poněkud morbidní Sebevražda na kolejích. Gibala se věnuje rovněž pracovnímu námětu elektromontérů, které Gibala pojal značně netradičně, nezatížen civilistickou zkušeností předchozí generace. Za povšimnutí stojí expresivně modelovaná skupina Dojení ovce, Pastýři i Židé. Kritická sociální nota zazní v plastice Stávka v Karpatech. Gibalovo umění té doby je reprezentováno exotickou hlavou černošské tanečnice. Rok po absolvování akademie odjíždí sochař na studijní cesto do Paříže, následně se usazuje na Slovensku, žije a tvoří střídavě v Bratislavě a v Prešově. V roce 1940 se sochař stěhuje natrvalo do Bratislavy.

Pokračovat ve čtení