2021

115 let od narození sochaře a medailéra Rudolfa Doležala

Před 115 lety se v Horce na Moravě narodil sochař Rudolf Doležal, autor monumentálních realizací, portrétista a medailér. Uměleckého školení se Doležalovi dostává zprvu ve štukatérské dílně otce, posléze v ateliéru autora významných dekorativních soch a sochařských detailů Karla Štipla na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde se mimo jiné setkává i s vrstevníky a budoucími vedoucími osobnostmi generace Aloisem Soprem, Josefem Malejovským a Janem Simotou. V čase pražských studií nasává mladý adept sochařství atraktivní kulturní nabídku metropole, mimo jiné se stává návštěvníkem Osvobozeného divadla a dostává svou první zakázku na sochy – rekvizity pro film Otakara Vávry Filozofská historie. Studium Doležal absolvuje životní sochou ženy s řasnatých šatech a vrací se do Olomouce, kde se věnuje po boku otce i staršího druha Vojtěcha Hořínka restaurování řady barokních soch (od soch kostela sv. Mořice po řadu olomouckých kašen). Zároveň vznikají první žánrové motivy (Slepec, Tajemství, Milenci) a portréty (podobizna umělcovy choti a hlava syna prokurátora Turka). Ojediněle vzniká coby komerční zakázka i sakrální plastika.

Pokračovat ve čtení

K dílu sochaře Aloise Sopra

Tento rok uplynulo 28 let od úmrtí sochaře Aloise Sopra (1913-1993) a 45 let od počátku jeho působení na Plzeňsku. Za skoro tři desetiletí od konce tvořivého života tohoto umělce vymizelo Soprovo dílo z kulturní paměti, ačkoli se sochař v době svého působení řadil mezi nejzajímavější z nastupujících umělců mladé generace v období nacistické okupace, mezi talentované autory problematických i problematizovaných 50. let a posléze se stal jakousi dominantní figurou západočeské výtvarné scény. Pro Sopra byla připadná oscilace mezi oficiální výtvarnou scénou a vlastními mnohdy velmi odvážnými výtvarnými experimenty, které jej spolu s jadrnou povahou vydělovaly od vyumělkovanosti (někdy i postupné vyprázdněnosti) oficiálních kánonů posledních dvou desetiletí socialistické éry.

Pokračovat ve čtení

Antonín Zápotocký o umění

Nemůžeme si naříkat, že bychom neměli talentované jednotlivce, ať ve vědě, praktické práci či umění. Měli jsme je, máme je, a věřím, že jich budeme mít čím dál tím více.

Ale je zapotřebí jejich snažení a činnost uvolnit. Nechceme, aby jejich um, vědění a talenty sloužily pěstování umělých květů pro uzavřené skleníky boháčů a zbohatlíků. Chceme, aby novými krásnými květy obohatili široké luhy naší krásné vlasti, aby jejich věda, praktická práce i umění udělaly radostným, lepším, bohatším a krásnějším život všeho našeho lidu.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XX.

Vojtěch Jasný /1925 – 2019/ byl jedním z nejvýznamnějších představitelů české kinematografie 60. let, patřil k tvůrcům tzv. nové vlny a jeho tvorba získala řadu domácích a mezinárodních ocenění.

Byl nejen filmovým režisérem také scénáristou, fotografem, pedagogem. Narodil se v Kelči na Vsetínsku a dialekt tohoto kraje byl slyšet v jeho řeči do pozdního věku. V 50. letech vystudoval pražskou FAMU u Karla Plicky, obor filmová fotografie. Působil pak v Československém armádním filmu. Spolu s Karlem Kachyňou na počátku 50. let natočil řadu dokumentárních filmů. Po několika dokumentárních snímcích byl v roce 1958 jeho samostatným celovečerním debutem film Touha. V roce 1963 natočil legendární film Až přijde kocour a v roce 1968 vznikl mezinárodně oceňovaný film, Všichni dobří rodáci. Získal například ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně. Jasného filmy se dočkaly uznání i na dalších filmových přehlídkách po celém světě.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XIX.

Literární historik a lingvista, představitel strukturalismu, Roman Osipovič Jakobson / 1896 – 1982/. Absolvoval Moskevskou universitu, obecnou jazykovědu. V období první republiky žil v Československu, podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Spolu s V. Mathesiem, J. Mukařovským a dalšími. Působil také v Brně na Masarykově universitě. Jeho vliv v rámci české a československé kultury byl stále patrný, i když žil nakonec v USA. Za svého pobytu v ČSR i v pozdějších letech se intenzivně zabýval hlavně starší českou literaturou. Psal například doslovy ke knihám Milady Součkové, také Jana Patočky.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XVIII.

Společensko-politická situace 60. let otevřela řadu otázek vztahujících se ke kultuře a umění, stejně tak, jako kultura a umění kladla otázky společnosti, striktně prezentované politickou representací. Mezi ty, kteří konfrontovali své názory, s nově vzniklou situací, patřil také germanista, literární historik, spisovatel, kulturně-politický pracovník Pavel Reiman / 1902- 1976/. Celoživotně levicově orientovaný, studoval na Lipské universitě germanistiku, člen Kostufry /Komunistická studentská frakce/, redaktor stranického tisku /KSČ/. V roce 1931 vydal první Dějiny KSČ. Koncem 30. let podporoval emigranty z Říše. Sám emigroval v roce 1939 do Velké Británie.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XVII.

Osobnost, která svým způsobem zasáhla nejen do filosofického a umělecko-historického myšlení 60. let byl filosof, estetik, literární teoretik Roman Ingarden / Krakov 1893-1970/.Studoval matematiku a filosofii, přednášel na universitě ve Lvově a Krakově. Jeho texty byly přeloženy do řady jazyků, také do češtiny. Jeho texty, i když nebyly k dispozici v češtině, přesto byly z velké části známy v našem prostředí. Česky pak vyšly knihy O poznání literárního díla, 1967, Umělecké dílo literární, 1989. Šíře jeho odborného zájmu bylo téměř bezbřehé. Věnoval se mimo ontologie a epistemologie, také filosofii malířství a hudby. U nás se podrobně zabýval jeho dílem Jan Patočka.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XVI.

K významným osobnostem, které se zapsaly do kulturně-politických dějin našeho prostředí, a to již od 50. let minulého století patří bezesporu Pavel Kohout , básník, prozaik, dramatik, narodil se v Praze v roce 1928. Jeho nejen umělecký, ale i společensko-politický vliv zasáhl nejen 60. léta. Publikoval a publikuje v českém a rakouském prostředí. V padesátých letech patřil k vedoucím představitelů budovatelské poezie. V období Pražského jara se velmi aktivně podílel na koncipování nového pojetí kulturní politiky. Mimo jiné pracoval v mládežnické redakci Čs. Rozhlasu, byl kulturním atašé v Moskvě, šéfredaktorem Dikobrazu. Působil také v Československé televizi, v Divadle na Vinohradech. Účastnil se IV. Sjezdu SČSS v roce 1967, kde přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovateů. Právě v 60. letech se diametrálně odlišně vyjadřoval, k uměleckým a politickým otázkám, než ve svých uměleckých a politických začátcích. Spolu s I. Klímou, A. J. Liehmem, L. Vaculíkem patřil k nejvýznamnějším postavám Pražského jara, publikoval v řadě dobových periodik. Ze své studijní cesty do Rakouska se do Československa nevrátil. Pavel Kohout patří v dějinách naší literární tvorby mezi nejplodnější autory. Jeho tvorba je známá doma i v zahraničí. Z období 50. let to byly sbírky budovatelské poezie. V rámci dramat „Zářiové noci", „Taková láska", také zfilmováno, věnoval se adaptacím, například knížky Julesa Vernea „Cesta kolem světa za 80 dní". Tato inscenace prošla řadou domácích i cizích divadelních scén. K dalším adaptacím patřila „Válka s mloky" Karla Čapka, Haškův „Josef Švejk" z roku 1963, V roce 1968 je to pak „Nenávist v prosinci", V roce 1969 „Aksál" V_ _tvorbě a životních postojích Pavla Kohouta se odráží celá složitost vývoje kultury a umění v dramatické době, a to nejen v období 60.let.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XV.

Mezi osobnosti, které se zapsaly do kulturního povědomí 60. let patřil bezpochyby i umělecký historik Václav Vojtěch Štech./ 1885- 1974 / 60. léta patřila k závěrečné kapitole jeho bohatého života a právě v této etapě, nesmírně obohatil nejširší veřejnost o problematiku umělecko-historickou. Bezesporu patřil v těm společenskovědním odborníkům, historikům, kteří nejen svým vzděláním, svými vědomostmi si dovedli získat to nejširší publikum. Byla to především televize, která umožnila realizovat cyklus nazvaný Procházky Prahou, kde právě V. V. Štech se stal tím, který jedinečnou formou seznamoval diváky s pražskými památkami. Tento pořad však obohatil také odborníky a to díky někdy méně známým faktům a především umělecko-historickým souvislostem, které, s nebývalým šarmem profesor Štech přednášel. V 60 letech publikoval také řadu textů, jak odborných, jako například obsáhlou monografii o Rembrandtovi, tak i publikace věnované popularizaci umění, Umění proč a k čemu, z roku 1960. Zvláštní pozornost, jak ve své době, tak i jako zdroj historických pramenů vyšly například Dohady a jistoty v roce 1967, Zvlášť populární se stala knížka V zamženém zrcadle, která vyšla ve dvou vydáních v letech 1967.1969, také vzpomínkový text, Za plotem domova z roku 1970. V.V.Štech právě v 60 letech se stal osobností jejíž význam dalece překročil akademickou půdu, byl ten, který seznámil nejširší veřejnost s dějinami umění, s památkami, v těch nejširších souvislostech. Také ve smyslu národním. Zvlášť v 60. letech mělo právě toto zdůraznění, kulturního dědictví, svůj nesmírný význam. Mimo tyto texty vycházely také další vydání Štechových starších publikací, jako například soubor statí nazvaných Skutečnost umění. Je to soubor studií, které vznikaly v průběhu deseti let a některé z nich vznikly za války v průběhu Štechova věznění v koncentračním táboře.

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XIV.

V 60. letech kontakty se zahraničím svým způsobem zprostředkovával literární teoretik a historik Mojmír Grygar. Narodil se v roce 1928 v Babíné na Slovensku, studoval literární vědu a estetiku na Filosofické fakultě UK u Jana Mukařovského, byl jeho asistentem, pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, letech 1969–1971 působil jako hostující profesor Slovanského semináře univerzity v Amsterdamu a zůstal v cizině natrvalo. V 60. letech publikoval v řadě periodik, jako například v Kulturní politice, Novém životě, Plameni, Literárních listech, Romboidu, Hostu do domu, Listů, Estetice a jiných.V roce 1961 mu vyšla studie Umění reportáže. Podílel se na Slovníku českých spisovatelů, 1964. Umění a kritika 1961, Jak číst poezii 1963, O poslání a možnostech moderního umění 1964, Problémy literárnej avantgardy Bratislava 1968, Československé přednášky pro 6. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968, redigoval: M. Kudeříková: Zlomky života 1961. Velkým přínosem pro pochopení dalšího vývoje strukturalismu byly jeho Pařížské rozhovory o strukturalismu (sb. rozhovorů z čas. Les Lettres françaises, 1969)

Pokračovat ve čtení