Hanzik

Odešel sochař Stanislav Hanzík

V požehnaném věku 90 let letos nečekaně opustil naši výtvarnou scénu profesor Stanislav Hanzík (1931 – 2021), žák profesorů Jana Laudy a Vincence Makovského.

Důraz na zvládnutí základních sochařských disciplín, realistické výtvarné přetlumočení skutečnosti ve škole Jana Laudy a následné poučení při spolupráci s filozoficky zaměřeným Vincencem Makovským i zkušenost z pařížského studijního pobytu v ateliéru Osipa Zadkina poskytla spolu s Hanzíkovým nesporným talentem základnu pro budoucí řadu bravurních portrétů i řady pomníkových realizací a soch v architektuře, která se díky svým nesporným kvalitám nastálo zapsala mezi hodnoty evropského sochařství 20. století.

Pokračovat ve čtení

Stanislav Hanzík a sochařský portrét

Významné životní jubileum sochaře a profesora Stanislava Hanzíka s ohledem na řadu výstav z celoživotního díla tohoto umělce vybízí k zamyšlení nad tím zásadním přínosem, který mnohaletá Hanzíkova tvorba českému sochařství přinesla. Jsou to vynikající výsledky v oblasti sochařského portrétu, oceňovaného nejen u nás, ale i v zahraničí.

Zabývat se portrétem znamenalo těžkosti při zvládání sochařské stavby i vnější podoby modelu, nebezpečí sklouznutí ke konvenci. Není tomu tak v díle sochaře Stanislava Hanzíka. Hanzík nikdy nebyl tvůrcem hlavy, která by neměla výraz, která by nebyla vystihovala jedinečnost modelu, nebo která by pouze mechanicky rozmnožovala stávající řadu bez větší invence. Naopak již od počátku Hanzíkovy tvorby jsme svědky nevšedních výkonů, které se nedají označit jen za školní práce, jen za rané dílo, ale které tvoří organickou součást cyklu portrétů, které tvoří nejen těžiště Hanzíkova díla, ale i jeden ze zásadních prvků portrétní tvorby českého poválečného sochařství. Svoji platnost si Hanzíkovy portréty zachovaly až do současnosti, v porovnání s nynější produkcí naopak prokazují svoji kvalitativní převahu.

Pokračovat ve čtení