Good morning HE, professors in China, comrades, ladies and gentlemen, friends.
Unexpected but at the same time foreseeable circumstances -an extremely busy schedule by the Chairman of the Communist party of Bohemia and Moravia, Mr. Filip and the after vaccine reactions by Mr. Hrubec forced me to offer my humble service and introduce to you and if necessary or appropriate also moderate our webinar, the first official joint action between the Embassy of the PRC and the ICL.
One hundred years since the birth of a person, the beginning or end of a war or the founding of a political party is an anniversary that encourages us to remember history and look at the present, so that on this basis one can form an idea or image of the future.
In my address I would not refer to some specific achievements of the CPC I mentioned in my introductory remarks. And also in my recent book - 100 years of CP which seems to find its way step by step to readers who agree, are willing and even able to support the idea of human society and the building of a global community with a shared future for the sake of peace and wellbeing of the people in societies governed by the cognitive capitalism led by a few TNC.
»Proletariát nemá v boji o moc jinou zbraň kromě organizace,« napsal kdysi V. I. Lenin. Komunistické hnutí, nesoucí v názvech svých politických organizací slovo »komunistická«, si v těchto dnech připomíná 100 let od založení ve své době své nejsilnější politické organizace – Komunistické strany Československa. Jejímu založení předcházel bouřlivý kvas uvnitř sociální demokracie.
Není nezanedbatelné, že KSČ byla z pohledu vzniku komunistických stran po celém světě pod vlivem VŘSR a založení Komunistické strany Ruska (bolševiků) ustavena poměrně později. Svou roli vedle vnitřních poměrů rodící se Československé republiky, jejího dělnického hnutí a kvasu uvnitř sociální demokracie a vytváření jejího levicového revolučního křídla sehrála také mezinárodní situace. I samotná Komunistická internacionála posuzovala tento krok, zejména po porážce Maďarské republiky rad. Vůle revolučního dělnictva, rozčarování ze zrady sociální demokracie podporou válečného masakru první světové války, zkušenosti značené části vracejících se demobilizovaných vojáků armády rozpadlého Rakouska-Uherska, mezi něž patřil například Antonín Zápotocký, i nemalé části legionářů, byl zásadní.
Přinášíme interview s Muriel Blaive (1) pro Institut české levice (IČL) v rámci aktivit věnovaných 100. výročí Komunistické Strany Československa.
IČL : Jak hodnotíte pozici KSČ v průběhu let od jejího vzniku až do roku 1990 v kontextu evropského komunistického hnutí? Byla KSČ prokazatelně podřízenou složkou sovětské komunistické doktríny a politiky? Jestliže ano, nakolik hrála i aktivní, vlastní roli v Československu a v evropském komunistickém hnutí?
Muriel Blaive : KSČ byla jednou z mála komunistických stran (pomysleme také na německé a francouzské KS), které se v době svého vzniku těšily skutečné legitimitě ve společnosti.
Hovořím-li se svými známými, s posluchači nejrůznějších kursů a seminářů, resp. kolegy na pracovišti na téma zlomová léta moderních dějin ČSR (ČSSR, ČSFR, či ČR) velkou většinou se shodují na roce 1948 (vítězství československého pracujícího lidu), na roce 1968 (zahájení a násilné potlačení „obrodného procesu"), na roce 1989 (porážka socialismu a mocenský převrat směrem ke kapitalismu). S tím lze souhlasit, uvedená léta jsou skutečně pro nás, obyvatele středoevropské kotliny osudová. Podle mého názoru k nim patří ještě rok 1960, který sice nebyl doprovázen pochodujícími jednotkami Lidových milicí, tanky Varšavské smlouvy ani stotisícovými demonstracemi na Václavském náměstí, nicméně svou typickou vnucenou, výrazně byrokratickou, administrativní, dogmatickou náladou položil základy pro devastující normalizační podobu společenského zřízení po porážce tzv. obrodného procesu. Právě na přelomu 50.tých a 60.tých let s těžištěm v roce 1960 se tvořily základy onoho centrálně direktivního řízení společnosti, které, jak dnes již víme, předurčovalo Brežněvovo pojetí „reálného socialismu" objektivně k zániku se všemi mnohačetnými konotacemi.
Miloš Jakeš v osobních vzpomínkách a jako účastník komunistického hnutí, ba třetího odboje?
„Byl oddaným a horlivým stoupencem Dubčeka, a to až do konce června 1968. Jakeš v té době odjel na čtrnáct dní do SSSR na dovolenou. Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: ,Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde.' (…) Jakeš se seriózně postaral o ty svoje spolupracovníky, kteří se nechtěli ,měnit', veliký rozdíl oproti Husákovi. Za důležitější ovšem považuji, že Jakeš se jeví jako vydrezírovaný baťovák, baťovácký robot, který bez ohledu na vlastní stanoviska přebírá automaticky a ukázněně stanovisko šéfa. Specifikum je dnes v tom, že názory nového šéfa jsou v příkrém rozporu s jeho dvacetiletou a velmi horlivou angažovaností pro Brežněva. Jak se s tím vyrovná, to je veliká otázka," stojí v jednom interním archivním záznamu z ledna 1989. Dnes už víme, že se s tímto paradoxem vyrovnával těžce, prakticky do konce života. Na detaily už se ho ale nezeptáme.
Je nutno uznat, že ideje komunismu, jak je představili v devatenáctém století Marx a Engels dodnes neuchvátily celou zeměkouli a nezískaly ani většinu světové populace. Ale daly o sobě zřetelně a výrazně vědět. V relativně velké části světa, od Kuby až po Čínu se ideje komunismu proměnily v reálnou politickou sílu a v různých podobách ovlivnily společenská zřízení celých světadílů. Téměř ve všech zemích komunistické a socialistické ideje zanechaly nemalé stopy. Lidstvo mělo možnost nejen v představách, ale i v denním životě poznat co znamená sociální spravedlnost, hodnota člověka a jeho život.
Je vždy problémem na pár stránkách vyjádřit mnohé z tak obsahově komplexní a víceúrovňové historie komunistického hnutí v průběhu jednoho století. Již proto je nutné akceptovat subjektivní výběr autora někdy rozbíhajících se, někdy jen koloraturních obrazů a načatých myšlenek a s nimi spojené riziko vylučující jedinou pravdu a interpretaci událostí, současně však vybízející k samostudiu dalších materiálů a reflexi ve spojení s osobní zkušeností čtenáře.
Prolog
Žádný historik není prorokem, přesto svým výkladem minulosti nechtěně indikuje budoucnost. V ní se nachází otázka vztahů, včetně těch mezi sousedy (např. Čechy a Němci), mezi státy a (např. EU) a v neposlední řadě mezi civilizacemi (Atlantik, Euro-Asie, Asie). To proto, že každý vztah má nadčasovou kvalitu a je tak vždy přítomen a aktuální.
V následujícím textu se pokusím popsat prosincové události roku 1920 v politickém okrese Brandýs nad Labem s důrazem na činnost místní Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD) a jejich nejvýznamnějších osobností. Nejedná se o první příspěvek na dané téma. Již v minulosti se mu věnoval regionální historik Vladimír Loyda, jehož text přinesl mnoho zajímavých poznatků, ale autor bohužel využil jen omezené množství pramenů a text byl ovlivněn dobou svého vzniku a v některých hodnoceních sklouzával ke schematičnosti.1 O generální stávce stručně pojednává i můj text, který byl primárně věnovaný meziválečné Komunistické straně Československa (KSČ) v okrese Brandýs nad Labem.2 Generální stávce jsem v něm věnoval jen omezený prostor. Tento příspěvek je ideální příležitostí k využití všech dostupných zdrojů. Primárně se jedná o archivní materiály z fondů České místodržitelství Praha – prezidium – 1911-1920 a Československá sociálně demokratická strana dělnická 1878-1921, které jsou uloženy v Národním archivu v Praze. Využívám také fondu Okresní úřad Brandýs nad Labem uložený ve Státním oblastním archivu Praha-východ se sídlem v Přemyšlení. Dále jsou významné dokumenty ze sbírek regionálních muzeí a periodický tisk. Využívám knižní vydání edic pramenů, dosavadní literaturu k tématu a vzpomínky pamětníků. Před vylíčením samotných prosincových událostí považuji za nutné zmínit se stručně o charakteristice okresu a popsat politické události a nálady prvních dvou let samostatného Československa (ČSR).
Otázky kultury obecně, a umění zvlášť, jsou vždy součástí společenského dění, ideové, až politické orientace. Je tu však jeden problém a tím je, míra reflektování těchto otázek ve společnosti. Jak je společnost vnímá. Jedná se jen o jakousi pasivní polohu, nebo má kultura a umění své aktivní místo v konkrétním společenském dění?
Položíme-li si otázku jakou úlohu, tedy myšleno, samozřejmě tu aktivní, sehrála kultura a umění v rámci levicového nasměrování a tedy svým způsobem i v orientaci KSČ, ve dvacátých a třicátých letech 20. století, odpověď nebude snadná.
