Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXI.
Šedesátá léta se programově, ale také i spontánně, vrací k myšlenkovému dědictví předcházejících desetiletí. Tak se to také týká našeho uměnovědného - estetického myšlení. V podstatě se jednalo o otázky chápání umění ve společenském kontextu. Jedním z konceptů, který se zdál zvlášť přitažlivý a který měl své hluboké zázemí v domácím i zahraničním prostředí byl strukturalismus. Byla to především osobnost Jana Mukařovského /1891 – 1975/. Strukturalismus, měl sice na první pohled akademickou podobu, rozvíjející se především v prostředí vysokých škol, avšak, když se domyslela jeho základní východiska, svým způsobem se týkal, či spíše se mohla týkat, konkrétní kulturně společenské, až politické praxe. 60. léta která hledala pevné základy pro odpovědi na stěžejní kulturně-estetické otázky dával strukturalismus, v rámci konceptu Jana Mukařovského, své odpovědi. To hledání, inspirace Mukařovského strukturalismem, můžeme také mimo 60. léta najít i v letech 90. kdy se vzpomínalo sto let od Mukařovského narození. Nešlo tedy jen o rozpitvávání jeho myšlenek, ale hledání poučení, inspirace. Jan Mukařovský se celoživotně pohyboval v akademické sféře, přednášel na Komenského universitě v Bratislavě a v poválečném období na Universitě Karlově. Patří k nemnohým československým estetikům, jejichž význam překročil prostor svého původního působení. Jeho pojetí strukturalismu je stále živé a inspirativní, možná také proto, že v něm ještě mnoho nebylo dořečeno, a tak dává dalším generacím badatelů možnost vlastního vyjádření, možnosti domyslet, dotvořit.