Milan Matouš: Tři čtvrtě století komunistou
Je dávnou dějinnou pravdou, že každá nová epocha opomíjí hlasy poražených elit. Není tomu jinak ani po sametové revoluci. Sice vzniklo několik memoárů nejvyšších představitelů KSČ (Husák, Jakeš, Štrougal), stejně jako nižších aparátníků, diplomatů či představitelů ozbrojených složek, ale jedna skupina komunistických elit převážně mlčela. Jde o čelné normalizační společenské vědce. Je to velká škoda, neboť mnoho oborů mělo své téměř emblematické figury, s jejichž pohledem by se čtenáři velmi rádi seznámili. Připomeňme pověstného literárního vědce Rzounka, sociology Rychtaříka a Vaňka, historika Haubelta, rusistku Fojtíkovou nebo etnografa Robka. Nemáme bohužel k dispozici ani vzpomínky v případě koryfejů zcela režimních oborů typu marxismus-leninismus, vědecký komunismus apod. Není o ně možná ani tak velký zájem, neboť tyto obory byly rozprášeny a koryfejové pozapomenuti. Absence pamětí představitelů normalizačních společenských věd je o to smutnější, že bez jejich pohledu bude poznání, jak fungovalo tehdejší společenskovědní pole, jen velmi kusé. S jistým očekáváním jsem proto sáhl k elektronicky vydaným pamětem prof. PhDr. Milana Matouše, DrSc. (*1928) dlouholetého zástupce ředitele Ústavu Marxismu-Leninismu ÚV KSČ. Jeho vzpomínky nazvané Tři čtvrtě století komunistou (2020) mohou vyvolat z počátku ve čtenáři jisté sympatie. Matouš nepřevlékl kabát a nezahalil se do hávu mlčení. I když se v pamětech přiznává k jistým názorovým posunům během svého života, nikdy se nepřestal nazývat komunistou. Dokonce se hlásí ke Stalinovi a sdílí názor, že soudruzi udělali základní chybu Chrušovovým odsouzením zločinů kultu osobnosti.
