Novak

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXIII.

Mirko Novák, estetik, filosof, teoretik hudby./1901-1980 /, studoval estetiku, muzikologii na FF UK , kde na něj měl silný vliv Otakar Hostinský a Zdeněk Nejedlý. Pokračoval v Paříži, Bordeaux a ve Vídni. V letech 1932-39 přednášel na FF KU v Bratislavě. V letech 1953 -1970 vedl katedru estetiky v Praze. Publikoval již od 20. let. Jeho úvahy směřovaly k problematice obecné uměnovědy. Je autorem významné publikace Česká estetika, která mapuje osobnosti a základní problémy estetiky, až do současnosti, tedy roku 1941. Zabýval se také problematikou posunu hodnot v toku času, Hodnoty a dějiny z roku 1947. Knížka řeší například takovou problematiku, jako je Vztah poznání a hodnocení, Skutečnosti a dějin, také Krize národa jako duchovní hodnoty. Zajímavý je taky jeho postoj k problému Pekař a Palacký? „_ Pekař kráčel k nejvyšším cílům historiografie, tam, kde bez filosofické erudice již musel tápati, a také velmi a povážlivě tápal. Nic zde nepomohla pronikavá historická kritika a schopnost konkrétního zření dějů minulých". _Palacký je pak, „…_od začátku prost všech sentimentů regionálních a maloměšťanských, a tím i jakéhokoliv pocitu méněcennosti národní a sociální". Pekař byl"…příliš sevřen prostředím pražského měšťanstva i maloměšťáctví, v atmosféře dusné a politicky přesrážděné bezvýchodnosti. Odtud Pekařova trpkost" „Odtud jeho zamítavý postoj k Palackého a k Masarykovu smyslu českých dějin, odtud chlad k československé revoluci a odtud konečně i jeho bezradné svádění všeho zla domácího i světového na bolševictví, svobodné zednářství a židovství", _Mirko Novák tak nebyl ani první ani poslední, kterého tento problém české historiografie zajímal a který je svým způsobem aktuální dodnes. Z 60. let je významný text zabývající se Vztahem obecné estetiky a životních funkcí, uveřejněný v Actech Universitatis Carolinae:

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXI.

Šedesátá léta se programově, ale také i spontánně, vrací k myšlenkovému dědictví předcházejících desetiletí. Tak se to také týká našeho uměnovědného - estetického myšlení. V podstatě se jednalo o otázky chápání umění ve společenském kontextu. Jedním z konceptů, který se zdál zvlášť přitažlivý a který měl své hluboké zázemí v domácím i zahraničním prostředí byl strukturalismus. Byla to především osobnost Jana Mukařovského /1891 – 1975/. Strukturalismus, měl sice na první pohled akademickou podobu, rozvíjející se především v prostředí vysokých škol, avšak, když se domyslela jeho základní východiska, svým způsobem se týkal, či spíše se mohla týkat, konkrétní kulturně společenské, až politické praxe. 60. léta která hledala pevné základy pro odpovědi na stěžejní kulturně-estetické otázky dával strukturalismus, v rámci konceptu Jana Mukařovského, své odpovědi. To hledání, inspirace Mukařovského strukturalismem, můžeme také mimo 60. léta najít i v letech 90. kdy se vzpomínalo sto let od Mukařovského narození. Nešlo tedy jen o rozpitvávání jeho myšlenek, ale hledání poučení, inspirace. Jan Mukařovský se celoživotně pohyboval v akademické sféře, přednášel na Komenského universitě v Bratislavě a v poválečném období na Universitě Karlově. Patří k nemnohým československým estetikům, jejichž význam překročil prostor svého původního působení. Jeho pojetí strukturalismu je stále živé a inspirativní, možná také proto, že v něm ještě mnoho nebylo dořečeno, a tak dává dalším generacím badatelů možnost vlastního vyjádření, možnosti domyslet, dotvořit.

Pokračovat ve čtení