Olivova

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XXIII.

Mirko Novák, estetik, filosof, teoretik hudby./1901-1980 /, studoval estetiku, muzikologii na FF UK , kde na něj měl silný vliv Otakar Hostinský a Zdeněk Nejedlý. Pokračoval v Paříži, Bordeaux a ve Vídni. V letech 1932-39 přednášel na FF KU v Bratislavě. V letech 1953 -1970 vedl katedru estetiky v Praze. Publikoval již od 20. let. Jeho úvahy směřovaly k problematice obecné uměnovědy. Je autorem významné publikace Česká estetika, která mapuje osobnosti a základní problémy estetiky, až do současnosti, tedy roku 1941. Zabýval se také problematikou posunu hodnot v toku času, Hodnoty a dějiny z roku 1947. Knížka řeší například takovou problematiku, jako je Vztah poznání a hodnocení, Skutečnosti a dějin, také Krize národa jako duchovní hodnoty. Zajímavý je taky jeho postoj k problému Pekař a Palacký? „_ Pekař kráčel k nejvyšším cílům historiografie, tam, kde bez filosofické erudice již musel tápati, a také velmi a povážlivě tápal. Nic zde nepomohla pronikavá historická kritika a schopnost konkrétního zření dějů minulých". _Palacký je pak, „…_od začátku prost všech sentimentů regionálních a maloměšťanských, a tím i jakéhokoliv pocitu méněcennosti národní a sociální". Pekař byl"…příliš sevřen prostředím pražského měšťanstva i maloměšťáctví, v atmosféře dusné a politicky přesrážděné bezvýchodnosti. Odtud Pekařova trpkost" „Odtud jeho zamítavý postoj k Palackého a k Masarykovu smyslu českých dějin, odtud chlad k československé revoluci a odtud konečně i jeho bezradné svádění všeho zla domácího i světového na bolševictví, svobodné zednářství a židovství", _Mirko Novák tak nebyl ani první ani poslední, kterého tento problém české historiografie zajímal a který je svým způsobem aktuální dodnes. Z 60. let je významný text zabývající se Vztahem obecné estetiky a životních funkcí, uveřejněný v Actech Universitatis Carolinae:

Pokračovat ve čtení

Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XIII.

Vzájemná propojenost, česko-slovenská, v oblasti kultury a umění, byla v 60. letech zcela přirozená, a to jak v rámci konkrétního umění, tak i jeho teorie. Přispívaly k tomu vzájemné návštěvy významných představitelů, divadelní představení, dramaturgie filmů, výstavní činnost, v neposlední řadě televizní vysílání. Stejně to bylo i v oblasti teorie. Přispívala k tomu dostupnost knižní a časopisecké produkce, společné konference a podobně.

K těm osobnostem, které posunuly význam teorie a historie literatury ve slovenském i českém prostředí, patřil i Mikuláš Bakoš /1914-1972/. Podílel se na rozvoji strukturalismu a nadrealismu koncem 30. let. Byl spoluzakladatelem Spolku pro vědeckou syntézu. Studoval literární vědu a estetiku na K U v Bratislavě a UK v Praze. Působil v literárním ústavu SAV, pedagogicky na KU Bratislava. Publikoval v různých periodikách na Slovensku i v českých zemích. Například v 60. letech to byly Slovenské pohľady, Plamen, Kulturní tvorba a jiné. Podílel se na koncipování kulturní politiky po roce 1945. Z tohoto období pochází například článek v periodiku Blok ve kterém uvažuje o smyslu a poslání kultury. „První a hlavní podmínkou je organizace beztřídní společnosti, socializace vzdělání a kultury a z toho vyrůstající umělecká kultura nového člověka, osvobozeného od sociálního a hospodářského útlaku"/ Umění a společnost Blok r. II 1947-48/V 60. letech se především zasloužil o rehabilitaci avantgardních uměleckých směrů, jejich výkladu ve vztahu k marxistické estetice. Byly to například texty Problémy literatury vědy včera a dnes, a zvlášť publikace _Avantgarda 38._Svým způsobem navazoval na koncepty, které se zabývaly propojením marxistické estetiky se strukturalismem. V 60 letech to však nebyl jen srtrukturalismus, ale například také pozitivismus, fenomenologie a zvlášť existencialismus. Byly to filosoficko-estetické koncepty které se staly jistým inspiračním zdrojem pro řešení současné esteticko-umělecké problematiky.

Pokračovat ve čtení