Pec

100. výročí narození sochaře Oldřicha Peče

12.září si připomínáme 100. výročí narození akademického sochaře Oldřicha Peče (1922-1965). Oldřich Peč patřil k významným osobnostem olomoucké výtvarné kultury poválečného období a byl jedním z důležitých protagonistů modernistických tendencí v sochařské tvorbě regionu konce 50. a 60. let 20. století.

Oldřich Peč se narodil v herecké rodině. Sám zpočátku hrál, ale poté se rozhodl nastoupit na dráhu výtvarného umělce. Po totálním nasazení za 2. světové války se vrací do Olomouce, kde je ve styku se zdejší uměleckou scénou (Hořínek, Doležal, Lenhart) a začíná se věnovat sochařství (velmi kvalitní autoportrét z roku 1942 v majetku Muzea moderního umění v Olomouci). Po úspěšně složených přijimacích zkouškách nastupuje v roce 1945 na AVU v Praze k prof. Otakaru Španielovi, světoznámému tvůrci našich mincí a medailí. Po konci studia, kde měl tu možnost být s umělecky velmi silnou poválečnou generací (Kulich, Snopek, Prachatická a další) a kde prokázal svůj talent (obdržel 1. cenu Akademie), se vrací na Moravu – ateliér si pořizuje v Olomouci a od roku 1950 až do své smrti žije v Prostějově. Peč se zpočátku projevuje jako velmi kvalitní portrétista (oduševnělé hlavy otce, tchána, syna Martina a švagrové J.Petschové), medailér (J.A.Komenský), dovede zvládat i monumentální úkoly(pomníky v Konici a Zábřehu) , problém mu nedělá ani tvorba soch s pracovní tematikou – i zde se dobral skutečných výsledků (bez dobových schémat velmi živě pojatý Horník). Velmi rád se též věnuje plastice s dětskými náměty či s motivy zvířat. Od roku 1950 začíná spolupracovat s mladými olomouckými architekty (Z.Hynek, Z. Coufal, Bl. Adamík, D. Kolář) a z této spolupráce vychází nejen řada soutěží (na hrob P. Bezruče, pomník J. E. Purkyně, J. Wolkera či na památník na Playa Giron na Kubě), ale i konkrétní realizace (dnes zničená kašna s motivem koní v Olomouci, pomník osvobození v Konici, reliéf na atice domu v Lutíně, reliéf na pomníku v Tovačově, vstup do kolejí 17. listopadu v Olomouci, zničený reliéf v kině Oko v Prostějově, dnes ztracené keramické výzdoby porodnic v Prostějově a Šumperku a další). Přelom 50. a 60. let znamená v sochařově tvorbě orientaci k co nejúspornějšímu formálnímu vyjádření , snahu o užití výtvarné zkratky. A to jak v dílech v sádře či betonu (Pták v nemocnici v Zábřehu), tak v materiálu, který se pro Peče stane charakteristický – ve svařované oceli (Ryby na bazénu v Olomouci, znak ČSD v Přerově a komorní plastika). Právě zde rozšířil Oldřich Peč výrazové možnosti tohoto tehdy pro umění nově objevovaného materiálu. Velké množství plánů do budoucna však zhatila předčasná smrt po těžké nemoci v roce 1965. Oldřich Peč odpočívá na prostějovském hřbitově.

Pokračovat ve čtení

Malé zamyšlení o sochařství

Ačkoli je sochařství poněkud opomíjenou disciplínou, jsem názoru, že si zaslouží malé zamyšlení, které by rádo tento obor umělecké činnosti poněkud osvobodilo od maratonu medializovaných pouličních přehlídek, PR aktivit a výstavního maratonu, který více uspokojuje jakési „lobbisty" mezi teoretiky, kteří protěžují své koně, nežli sochařství jako takové a diváka, jehož emoce dávno ochladly. Množství výstřelků neznamená shodný počet hlubokých stop v novodobých dějinách tohoto oboru. Spíše naopak.

Kult cen a instalací poněkud unavil publikum, které vyprazdňuje síně, protože… se nudí. Po třiceti letech postmoderny a po letech virtuózního kýče apaticky zůstává čím dál více sedět doma, věnuje se více zákusku v kavárně, než risku zklamání z umění. Za anekdotou nebyl hřmotný smích, ani moralistní pobouření „starého světa", ale nuda a apatie, která jej provází. O sochařství, při kterém se nepochybuje o správnosti postmoderního dogmatu to platí, se slzou v oku, dvojnásob.

Pokračovat ve čtení

Sochař a fotograf – Dílo Josefa Wagnera pohledem Sudkova fotoaparátu

Jako souznění fotografa a sochaře by se dal nazvat soubor snímků soch největšího básníka mezi našimi sochaři, jaroměřského rodáka a Štursova žáka Josefa Wagnera. Ten se narodil před 120 lety. Kromě návštěvy stálé expozice Otakara Španiela, Josefa Šímy a Josefa Wagnera v jaroměřském muzeu můžeme sochařovo umění obdivovat právě v tomto rozsáhlém fotografickém archivu, který by ve své úplnosti mohl sloužit pro nějakou budoucí aktualizovanou monografii. Je teď asi přebytečné znovu hovořit o poetickém náboji Wagnerových soch, o jeho poezii v práci s kamenem i dřevem i o barokní inspiraci sochaře, který chodil kolem Braunova jaroměřského sloupu, který obdivoval alegorie Ctností a Neřestí na Kuksu a především který byl v bezprostředním kontaktu s Braunovým Betlémem u Kuksu, který dokonce (podobně jako Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě) nedaleko nějž měl ve srubu svůj ateliér až do doby nacistické okupaci a jeho vyrabování německými vojáky.

Pokračovat ve čtení

Sochy Karla Pokorného ze Sudkova archivu

130 let od narození profesora pražské AVU, vynikajícího tvůrce slavných monumentálních děl Karla Pokorného si můžeme nevšedním způsobem připomenou nahlédnutím do digitalizované fotografické pozůstalosti Josefa Sudka. Jak již bylo mnohokrát řečeno, Sudek patřil v meziválečném období k nejlepším fotografům uměleckých děl. V jeho archivu tak nalézáme mnohdy skoro uzavřené cykly zvěčněných obrazů a soch tehdejších nejvýznamnějších umělců, jejichž dílo se v drtivé většině již dávno zapsalo mezi to nejlepší v dějinách našeho umění 20. století.

Pokračovat ve čtení

Sochy Karla Lidického objektivem Josefa Sudka

45 let od smrti sochaře a profesora pražské AVU Karla Lidického, rodáka z Hlinska na Českomoravské vrchovině, si můžeme připomenout i výběrem ze záběrů světoznámého fotografa Josefa Sudka, jehož objektiv zachytil reprezentativní podobu některých ze zásadních děl tohoto umělce.

Karel Lidický vystudoval hořickou kamenosochařskou školu, vyhlášené učiliště našich předních sochařů a následně Akademii výtvarných umění u profesora Španiela. Po náhlém úmrtí profesora Hladíka převzal vedení sochařské školy AVU.

Josef Sudek zaznamenal Lidického dílo především z období 30. a 40. let 20. století. Expresivní momenty Lidického díla reprezentuje pískovcová socha schoulené postavy Marnotratného syna, nejradikálnějšího ozvuku díla barokního mistra Matyáše Brauna (spolu se současnou postavou starce a obdobně odstíněnou variací na Štursovu Pubertu, sochou Dospívající z hlinecké galerie), studie hlavy Viktorina Kornela ze Všehrd,výrazově exponovaného Bolestného Krista, polopostava Starce (jehož pískovcová busta byla umělcem darována Rudé armádě po osvobození Československa) a detail soutěžního návrhu hrobu světce sv. Vojtěcha pro chrám sv. Víta. Barokizační tendence v díle Karla Lidického pak vrcholí v postavě truchlící ženy, Dolorose. Žena zahalená v dramaticky rozdrásané drapérii s rukama zakrývajícíma tvář plačící. Je to symbol tragických osudů válečných let, symbol odchodu bez návratu, dnes umístěný na hrobě na Vinohradském hřbitově a v interiéru Strašnického krematoria. Opačný pól Lidického tehdejší tvorby nalezneme v maillolovsky laděném oblém vitálním torzu, kde bílé žíly černé žuly dávají tušit pulsující krev ženského těla.

Pokračovat ve čtení

Dílo Jana Laudy ve fotografiích Josefa Sudka

Od narození sochaře Jana Laudy, profesora pražské AVU a mistra portrétní i monumentálně – dekorativní plastiky uplyne letos 125 let. Namísto obvyklé rekapitulace umělcova životopisu a chronologickém výčtu jeho děl se můžeme zastavit u ukázek z Laudovy vynikající tvorby, které nám přináší nově zpřístupněný digitalizovaný archiv negativů fotografa Josefa Sudka.

Ačkoli Sudkovy reprodukce byly využity pro zatím největší Laudovu monografii od Jana Tomeše z počátku 50. let, nedá se říct, že by Sudek stihl zvěčnit vyčerpávající počet Laudových soch a vyplnit tak všechna sochařova období. Rané a už tak významné dílo Jana Laudy mezi Sudkovými fotografiemi reprezentují ty, které zaznamenávají podobu civilistních hlav, záměrně naivizujícího avšak pádně vystiženého portrétu historika umění Antonína Matějčka a stylizované hlavy dívky s náhrdelníkem, která vychází z cyklu pro Laudu tak typických lyrických prací 20. let, jakými jsou Ležící dívka s věncem s typickou stylizací udivené tváře a otevřených očí, alegorie Léta a Podzimu (obojí se nacházelo v řadě domácností v populárních keramických rozmnoženinách) a nepříliš často reprodukované dvojice pískovcových portrétů biskupa Antonína Podlahy a kardinála Vojtěcha Schönborna, vycházející z gotické inspirace, přesto však projevující cit pro moderní formu, která zapadá do dalších portrétů cyklu určených pro tympanon chrámu sv. Víta od starších profesorů Štursy a Kafky.

Pokračovat ve čtení

Sochař Jan Hendrych a exteriérové realizace

Právě letos, v roce sochařova významného životního jubilea, je vhodná příležitost popřemýšlet nad významem tvorby Jana Hendrycha, sochaře a medailéra, spjatého svou pedagogickou činností s pražskou AVU. Omezený objem tohoto textu se chce dotknout citlivého tématu veřejných realizací, kde se umělcův význam vzhledem k pozvolna narůstajícímu počtu exteriérových děl nadále upevňuje.

Na rozdíl od předchozích období je veřejnost o sochařově tvorbě stále intenzivněji informována. Není tomu tak jen díky dokumentu z cyklu Výtvarnické konfese, ři rozhlasovému pořadu Osudy, ale především díky intenzivní výstavní prezentaci tvůrce.

Pokračovat ve čtení

Kauza ostravské sochy Komunisté jinak

Rád bych ve svém textu reagoval na článek Pavla Karouse pod názvem „Kauza ostravské sochy Komunisté otevírá důležitou diskuzi". Už proto, že je v názvu slovo „diskuze", odvažuji se do ní svou možná delší poznámkou vstoupit.

Ačkoli oceňuji zvolené téma Karousova textu, přece jen se neubráním kritickému pohledu na určitý schematismus článku i na unáhlená tvrzení v něm obsažená. I přes zajímavý exkurs do života a díla opomíjeného sochaře Miloše Axmana považuji za nutné upřesnit mylné tvrzení, že Axmanovo sousoší Komunisté inspirovalo Makovského při vytváření sousoší Nový věk, které obdrželo Zlatou cenu světové výstavy EXPO 58 v Bruselu. Není tomu tak. Axmanovo sousoší pochází z roku 1960, Makovského sousoší vznikalo před samotnou výstavou, tedy před rokem 1958. Kořeny Makovského záměru nacházíme již v malé skice pro sousoší pro navrhovaný Pomník práce v Baťově v době konce 30. a začátku 40. let, tedy v období působení Vincence Makovského ve Zlíně. Sochařsky zpracovaný motiv můžeme skoro v definitivní zamýšlené podobě nalézt rovněž na medaili Vysokého učení technického v Brně z roku 1947. Rozdíly však vidíme i ve finální soše. Jedná se o frontálně zamýšlené sousoší dvojice postav znázorňující Zemědělství a Vědu s pojícím prvkem slunce coby dynamického vzepětí dramaticky pojatých hmot do prostoru. Zaujme nás aktualizovaná reminiscence na antickou stylizaci hlavy ženy (sochařská nadsázka patrná v partiích antikizujícího nosu a úst a stylizace očí). Postava muže – vědy je zase očividným odkazem na Rodinovo sousoší občanů z Calais, jmenovitě na postavu Jeana d´Aira.

Pokračovat ve čtení

Stanislav Hanzík a sochařský portrét

Významné životní jubileum sochaře a profesora Stanislava Hanzíka s ohledem na řadu výstav z celoživotního díla tohoto umělce vybízí k zamyšlení nad tím zásadním přínosem, který mnohaletá Hanzíkova tvorba českému sochařství přinesla. Jsou to vynikající výsledky v oblasti sochařského portrétu, oceňovaného nejen u nás, ale i v zahraničí.

Zabývat se portrétem znamenalo těžkosti při zvládání sochařské stavby i vnější podoby modelu, nebezpečí sklouznutí ke konvenci. Není tomu tak v díle sochaře Stanislava Hanzíka. Hanzík nikdy nebyl tvůrcem hlavy, která by neměla výraz, která by nebyla vystihovala jedinečnost modelu, nebo která by pouze mechanicky rozmnožovala stávající řadu bez větší invence. Naopak již od počátku Hanzíkovy tvorby jsme svědky nevšedních výkonů, které se nedají označit jen za školní práce, jen za rané dílo, ale které tvoří organickou součást cyklu portrétů, které tvoří nejen těžiště Hanzíkova díla, ale i jeden ze zásadních prvků portrétní tvorby českého poválečného sochařství. Svoji platnost si Hanzíkovy portréty zachovaly až do současnosti, v porovnání s nynější produkcí naopak prokazují svoji kvalitativní převahu.

Pokračovat ve čtení

K Olomoucké soše – portréty sochaře Oldřicha Peče

Větší význam než výstava Oznámení o Ikarově pádu měla pro mé vnímání poválečného olomouckého sochařství výstava Unie olomouckých výtvarníků Olomoucká socha, ve větší míře a bez předsudků reflektující to dobré, co bylo v hanácké metropoli v tomto oboru umělecké činnosti vytvořeno. Pro mě to byla rovněž satisfakce, že bylo po desítkách let konečně připomenuto jméno mého dědečka Oldřicha Peče, na čemž jsem se také částečně podílel. Podstatná pro mě byla možnost vystavit jeho sochy, možnost konfrontovat je s ostatními umělci jeho doby a znovu se ujistit, že i přes předčasný skon a pouhých patnáct let samostatné činnosti je jeho místo ve vývoji olomouckého sochařství stabilní.

Pokračovat ve čtení