Sudek

Sochař a fotograf – Dílo Josefa Wagnera pohledem Sudkova fotoaparátu

Jako souznění fotografa a sochaře by se dal nazvat soubor snímků soch největšího básníka mezi našimi sochaři, jaroměřského rodáka a Štursova žáka Josefa Wagnera. Ten se narodil před 120 lety. Kromě návštěvy stálé expozice Otakara Španiela, Josefa Šímy a Josefa Wagnera v jaroměřském muzeu můžeme sochařovo umění obdivovat právě v tomto rozsáhlém fotografickém archivu, který by ve své úplnosti mohl sloužit pro nějakou budoucí aktualizovanou monografii. Je teď asi přebytečné znovu hovořit o poetickém náboji Wagnerových soch, o jeho poezii v práci s kamenem i dřevem i o barokní inspiraci sochaře, který chodil kolem Braunova jaroměřského sloupu, který obdivoval alegorie Ctností a Neřestí na Kuksu a především který byl v bezprostředním kontaktu s Braunovým Betlémem u Kuksu, který dokonce (podobně jako Sen sv. Luitgardy na Karlově mostě) nedaleko nějž měl ve srubu svůj ateliér až do doby nacistické okupaci a jeho vyrabování německými vojáky.

Pokračovat ve čtení

Sochy Karla Pokorného ze Sudkova archivu

130 let od narození profesora pražské AVU, vynikajícího tvůrce slavných monumentálních děl Karla Pokorného si můžeme nevšedním způsobem připomenou nahlédnutím do digitalizované fotografické pozůstalosti Josefa Sudka. Jak již bylo mnohokrát řečeno, Sudek patřil v meziválečném období k nejlepším fotografům uměleckých děl. V jeho archivu tak nalézáme mnohdy skoro uzavřené cykly zvěčněných obrazů a soch tehdejších nejvýznamnějších umělců, jejichž dílo se v drtivé většině již dávno zapsalo mezi to nejlepší v dějinách našeho umění 20. století.

Pokračovat ve čtení

Sochy Karla Lidického objektivem Josefa Sudka

45 let od smrti sochaře a profesora pražské AVU Karla Lidického, rodáka z Hlinska na Českomoravské vrchovině, si můžeme připomenout i výběrem ze záběrů světoznámého fotografa Josefa Sudka, jehož objektiv zachytil reprezentativní podobu některých ze zásadních děl tohoto umělce.

Karel Lidický vystudoval hořickou kamenosochařskou školu, vyhlášené učiliště našich předních sochařů a následně Akademii výtvarných umění u profesora Španiela. Po náhlém úmrtí profesora Hladíka převzal vedení sochařské školy AVU.

Josef Sudek zaznamenal Lidického dílo především z období 30. a 40. let 20. století. Expresivní momenty Lidického díla reprezentuje pískovcová socha schoulené postavy Marnotratného syna, nejradikálnějšího ozvuku díla barokního mistra Matyáše Brauna (spolu se současnou postavou starce a obdobně odstíněnou variací na Štursovu Pubertu, sochou Dospívající z hlinecké galerie), studie hlavy Viktorina Kornela ze Všehrd,výrazově exponovaného Bolestného Krista, polopostava Starce (jehož pískovcová busta byla umělcem darována Rudé armádě po osvobození Československa) a detail soutěžního návrhu hrobu světce sv. Vojtěcha pro chrám sv. Víta. Barokizační tendence v díle Karla Lidického pak vrcholí v postavě truchlící ženy, Dolorose. Žena zahalená v dramaticky rozdrásané drapérii s rukama zakrývajícíma tvář plačící. Je to symbol tragických osudů válečných let, symbol odchodu bez návratu, dnes umístěný na hrobě na Vinohradském hřbitově a v interiéru Strašnického krematoria. Opačný pól Lidického tehdejší tvorby nalezneme v maillolovsky laděném oblém vitálním torzu, kde bílé žíly černé žuly dávají tušit pulsující krev ženského těla.

Pokračovat ve čtení

Dílo Jana Laudy ve fotografiích Josefa Sudka

Od narození sochaře Jana Laudy, profesora pražské AVU a mistra portrétní i monumentálně – dekorativní plastiky uplyne letos 125 let. Namísto obvyklé rekapitulace umělcova životopisu a chronologickém výčtu jeho děl se můžeme zastavit u ukázek z Laudovy vynikající tvorby, které nám přináší nově zpřístupněný digitalizovaný archiv negativů fotografa Josefa Sudka.

Ačkoli Sudkovy reprodukce byly využity pro zatím největší Laudovu monografii od Jana Tomeše z počátku 50. let, nedá se říct, že by Sudek stihl zvěčnit vyčerpávající počet Laudových soch a vyplnit tak všechna sochařova období. Rané a už tak významné dílo Jana Laudy mezi Sudkovými fotografiemi reprezentují ty, které zaznamenávají podobu civilistních hlav, záměrně naivizujícího avšak pádně vystiženého portrétu historika umění Antonína Matějčka a stylizované hlavy dívky s náhrdelníkem, která vychází z cyklu pro Laudu tak typických lyrických prací 20. let, jakými jsou Ležící dívka s věncem s typickou stylizací udivené tváře a otevřených očí, alegorie Léta a Podzimu (obojí se nacházelo v řadě domácností v populárních keramických rozmnoženinách) a nepříliš často reprodukované dvojice pískovcových portrétů biskupa Antonína Podlahy a kardinála Vojtěcha Schönborna, vycházející z gotické inspirace, přesto však projevující cit pro moderní formu, která zapadá do dalších portrétů cyklu určených pro tympanon chrámu sv. Víta od starších profesorů Štursy a Kafky.

Pokračovat ve čtení